Palec pravé ruky (obr. .10.) ovládá poslední ton, který je na spodní straně přednice, je to cis. Máme tedy po přednici rozloženou neúplnou stupnici o rozsahu osmi tonů, jak je naznačeno tímto schematem: h (dis, e, fis); (gis, a, h); cis, (Č. 29.)

Představíme-li si přednici prsty zakrytou, vidíme, že oba malíčky a palec levé ruky zůstávají volny. _ Posledně jmenovaný prst se však opírá o přednici a přidržuje ji. Malíčky jsou sice v klidu volné, avšaík při rychlých variacích jsou vítanou oporou v rychlém spádu prstů. Tato volnost uvedených dvou prstů svedla četné moderní dudáky k tomu, že si na přednici dali přidělati celou řadu nových kovových klapek a rozšířili si tak rozsah neúplné stupnice. Nejde prý na to nic zahráti, řekl mi kterýsi. Zde dlužno upozorniti na starý, známý zjev, že dudy v bohaté variaci sice opakují melodii o oktávu níže než klarinet, ale nikdy ji »nevedoii« celou: ostatně tolik pokolení našich dudáků, pravých to kouzelníků, vystačilo po celá staletí s prostou, neúplnou přednici — dnešní doba přeje novotám! K dokonalému ovládání samotné přednice v průvodu obou měchů jest zapotřebí dlouhé, opatrné praxe, natož se ještě starati oi řadu klapek. Bylo by již snad v takovém případě lépe nasaditi kozlíkovi do úst klarinet.

Ještě malý doplněk k celkovému uspořádání přednice. Dobrý pozorovatel náčrtu připojeného všiml si, že pod otvorem pro dis jest ještě jeden, označený 1, který jest opatřen šroubkem, aby mohl býti zúžen, nebo zvětšen. Staří dudáci však toto zvětšování nebo zmenšování řečeného otvoru prováděli pomocí loje a drátku. Lůj mívali v oušku kozlíka a drátek, přivázaný u přednice. Zvětšením nebo zmenšením tohoto otvoru se totiž při ladění dud všecky tony přednice zvýší nebo sníží. Tony vyluzují se podle známého fysického pravidla tím, že se zkracuje nebo prodlužuje sloupec chvějícího se vzduchu.

Pravá ruka vykonává také dva pohyby, méně však znatelné pro neodborníka. Při tom, když vháníme vzduch do měchu, poněkud se zdvihá, povoluje tlaku. Naopak, když levá ruka vzduch míškem načerpává, pravá úsilněji doléhá na kozlíka. Pohybují se obě ruce volně současně na pravou, levou stranu. Tyto pohyby, které činí dojem pravidelného kolébání, nesmí býti na újmu čistotě tonu. Teprve, kdlyž vyznívá akkord plně a příjemně, bez všelikého přerušování, jest záhqdno cvičiti dlouhé tony vyšší až do h. Na těchto nejlépe poznáme, jak nesnadno bez dlouhého cviku možná udržeti ton v patřičné výši. Výsledkem neméně důležitého cviku jest okamžitě zahráti na dudách daný ton. Potom můžeme přejíti k nějaké snadnější písničce, jako na př,: Hrály dudy...

Nyní naskýtá se opět nová překážka. Dudy jsou nástrojem, při němž žene se do plskorů jednotný proud vzduchu, který na kratičkou dobu naprosto nelze přerušiti. Nemůžeme tedy zahráti za sebou dva tony stejné výše. Nejlepším příkladem budiž nějaká písnička, třeba starý tanec: Počkej holka za tím roštím. Víme, že se tu vyskytují vždy dva až tři tony stejné výše vedle sebe. Kdyby uvedenou píseň hrál klarinetista, prostě by vždycky do nástroje dvakrát až třikrát za sebou zadúdal; avšak u dudáka jest takovýto způsob naprosto vyloučen. Ale přece může dudák ony dva tony stejné výše zahráti, a to způsobem docela dvojím.

První způsob popíši na předniei: zahraji-li rychle za sebou ton téže výše dvakráte tím, že dvakráte týž otvor uvolním, ozvou se sice ony dva žádané tony, ale mezi nimi jasně a zřetelně zazní