totí základní, rameuářská dominanta h. Ozvou se tedy vlastně tony tři. Dudáci hrávali rádi tímto způsobem, neboť hudba na dudách byla plnější.

Druhý způsob oddělování dvou tonů stejné výše má svou historii. Staří dudáci totiž prostě kladli druhý ton o sekundu nebo tercii níže; o tercii nejčastěji, čímž ovšem byla píseň se stanoviska melodického naprosto porušena. Lee toto období, dík důmyslu starých mistrů dudáků, zůstalo prostou předehrou k ozdobné a rázovité hře přírazové.

Jak název hry označuje, jedná se o přírazy. A to o přírazy dvojího druhu. První hodí se jen k oddělování dvpu tonů stejné výše. Poněvadž jest tedy technickou pomůckou, říká se mu příraz technický. Příraz tento tvoří se na zadním otvoru přednice, tedy na otvoru pro cis, který zakrýváme palcem pravé ruky tím způsobem, že palec rychle (nikoli daleko od otvoru) pozvedneme a okamžitě zase spustíme. Zazní kraťoučký, tlumený zvuk, který oba tony stejné výše od sebe oddělí.

Druhý příraz má dvojí úkol: 1. Odděluje tak jako prvý^ dva i více tonů stejné výše vedle sebe. 2. Krášlí melodii, podle čehož obdržel název okrašlovací čili melodický. Tento příraz tvoří se rychlým otvíráním a uzavíráním otvorů na přední straně, a to 1. na sekundě, na tercii a kvintě. V prvém_ případě zazní e fis e, v druhém e gis e, ve třetím ehe. Viz v mojí knize ukázky.

Přírazy obojího druhu nabývá hra dudácká zvláštního^ rázu, žádným jiným nástrojem nenapodobitelného. Při užívání přírazů měl dudák úplnou volnost; některý užíval jich správně, na.pravém místě, jiný nechal místo krátkého, přidušeného přírazu jasně zazníti celý ton a takovým způsobem vznikla pravděpodobně spousta krásných variací.

Teprve nyní naskýtá se příležitost, abych odůvodnil, proč nesouhlasím, aby začátečník foukal do přednice ústy tak dlouho, dokud by nezahrál řadu písní. Důvod je prostý: naučil by se používati přednice jako píšťaly nebo klarinetu a potom, až by ji nasadil na dudy, kde přítok vzduchu je nepřetržitý, činilo by mu veliké nesnáze porozumění pro popsanou hru přírazovou.

Další pěknou ozdobou hry dudové jest zmíněný-_ již trilek. Užívá se ho velmi často. Tvoří se tím způsobem, že jeden otvor přednice zůstává trvale otevřen, na horní sekundě, terci,i atd. otvor rychle za, isebou otvíráme a uzavíráme. Na příklad: ton e zůstane otevřen a ukazováčkem, který kryje fis, trilkujeme.

Zbývá ještě promluviti o poslední příkrase hraného tonu, o tak zvaném tremolu. Zahrajeme-li ton e (prostředním prstem levé ruky a současně otevřeme otvor1 nejblíže nižší, tedy dis), tu fysickým zákonem se tonj e přirozeně zvýší, uzavřeme-li dis, zní čisté e a tímto trilkováním na dolní« sekundě se ton chvěje a lahodně nese do dálky. Jest tedy tremolo pravým opakem trilku.---------

Až po letech budou se diviti naši potomci, jaký to^ nástroj nakresli] mistr Aleš na obálku Českého Lidu, jako význačný zjev pro seznání lidové hudby a písně, najdou v mém článku odpověď, že to byly dudy... Příště o tom, jak jsem jezdil s výborným mistrem dudákem, p. uč, K. Míchalíčkem a houdkem Vrat. Papr-štajnem, za Světové války i v osvobozené vlasti a šířili jsme i budili nadšení pro starodávný nástroj, již již zapomenutý, zavržený! —