Jak se u nás na Chodsku stonávalo.

si r. 1879 trávil jsem prázdniny, vyměřené na měsíc srpen, ve svém rodišti v Trhanově. Záhy se rozneslo, že je »zahradníkujc doktor« z Prahy doma, to nejen v mém rodišti, ale také v okolních vesnicích, na úpatí čerchova se prostírajících. To mělo za následek, že velice mnozí nemocní rady mé vyhledávali. Hlavně ovšem proto, že radu svou jsem udílel zpravidla bezplatně.

Jednoho dne přiběhla žena ze sotisední Peci a žádala mne důtklivě, abych bezodkladně navštívil v místě tomto nemocnou vdovu, trpící (jak jsem vyrozuměl) uskřinutou průtrží. Poslice pravila, že také jde na faru, aby požádala za poslední pomazání. Tak to v našem kraji bývalo ode dávna, kněz s posledním pomazáním býval k nemocnému častěji volán než lékař. Mnohdy se dal některý krajan »zaopatřit« pro nic za nic. Stalo se, že se výměnkář pohádal s hospodářem, což nebývalo právě tak vzácné, a zarmoucený výměnkář si poslal pro kněze — třebas o půl noci.

Kdysi jsem seděl se starším bratrem, jenž byl v Trhanově farářem, podvečer v hostinci. Bylo už šero, blízko deváté hodiny večerní, když přišel posel, který žádal, aby pan farář šel zaopatřit nemocného do sousední vesnice. Bratr žádosti vyhověl. Avšak druhého dne měli jsme po ránu smluvený výlet, ani už nevím kam, a kráčeli jsme za krásného srpnového jitra za cílem své cesty. Minuli jsme louku, na níž obstarožný člověk sekal otavu. Bratr mně pravil suše: »To je ten, co jsem ho včera večer zaopatřoval posledním pomazáním.«

Když mně pecácká poslice sdělila, že jde zároveň na faru pro kněze, napadla mne šelmovská myšlenka, abych si pospíšil a kněze předhonil tak, že by po případě nemocná mohla býti mimo nebezpečí, až by se jí dostalo posledního pomazání.

Tak jsem tedy pospíchal na Pec. Když však jsem dorazil k chalupě, v níž dle udání nemocná přebývala, čekalo mne nemalé překvapení. Půl vesnice, muži, ženy, děti obklopovali chalupu. Když viděli, že se blíží doktor, vyprávěli si hlasitě tak, že jsem to dobře slyšeti mohl, proč volají doktora? Když