Až prý zase jednou bude nepřítel ohrožovati Plzeň, pak postačí za bubnová ti a nepřítel se dá na útěk. — Zapsáno dle vypravování posledního »rathouzního hospodáře« Štěpánka, který tuto pověst při provázení hostů v radnici vykládal. Viz také Kuklí-kovo kázání ».Nový svátek v Plzni« (Č. Zíbrt, Č. L. XIII. 430.) Viz také Voltairovu báseň o Žižkově bubnu a pověst o bubnu tom, chovaném prý v rodininém pokladě Hohenzollern, podle jiných v Kladsku. Viz Zíbrt Pověst o Žižkově kůži. List3T z českých dějin kulturních, Praha, 1891, str. 94 až 101; týž, Powieść o skórze Żyżki, Wisła, Warszawa 1889, str. 543 až 50.

Žižka a čert. Když oblehl Žižka Plzeň a vojsko své rozložil u Škvrňan, vycházel si častej i na obhlídku do krajiny kolem Plzně, kdež prováděl obklieovací opatření. Jednou také, vraceje se z Malešic nad račické skály, setkal se tam s mužem, oděným po myslivečku. Týž ho oslovil, poznav ho a pravil mu, že ví, že by Žižka rád ztrestal Plzeňany. Nabídl se mu, že mu pomůže zmocniti se Plzně. Žižka si ho dobře prohlédl a pozoroval, že má na jedné noze koňské kopyto. Aby zjistil, nemýlí-li se, tázal se cizince, co by za to chtěl. Myslivec na to, že by si v Plzni vybral jednoho hocha, kterého by si rád na myslivce vychoval. Tu Žižka řekl rozhorleně, on že je poctivý voják, který raději v boji podlehne, než by volil ďábelský podskok. Čert domlouval, dotíral. Žižka se rozzlobil a aby se ho zbavil, ukázal mu kříž na rukojeti mečové, zaklínaje jej při tom Bohem. Čert vztekle mu na to, že Plzně nedobude a zmizel, zanechav po sobě síru a smrad. Žižka marně Plzeň oblehal. Když odcházel od Plzně, řekl, že raději odchází jako poctivý voják, než by křesťan proti křesťanu s ďáblem se spojil. — Zapsáno dle vypravování říd. učitele Vojtěcha Ambrože ze Škvrňan. Jinou versi této pověsti vypravoval starý měšťan Steinhauser, který však tvrdil, že na konec se Žižka s čertem vítězně rval.

Ž i ž k o v y z >p á t e č n í podkovy. V. Schmidtovi vyprávěli dělníci v Knovízi: V knovízské cihelně p. Jechunta přicházejí dělníci při odkopávaní hlíny na staré podkovy koňské, rezavé, zvláštního tvaru, meobyčejině široké a bezmála kruhovité. To^ prý jsou »'zpáteční podkovy« Žižkova vojska, jež bývaly přibíjeny koními obráceným na kopyta, totiž dvěma ozuby kupředu a jedním dozadu, aby nepřátelé stihající Žižku podle stop byli klaimáni ve směru, kterým se bojovníci husitští ubírali. Tak vyprávěl J. Stehlík ve Zvoleněvsi. Pověst o podkovách Žižkových koní je rozšířena i na Mladoboleslavsku. Žižka prý, jsa stihán silnějším nepřátelským oddílem, vyhnul se nebezpečí jen tím, že dal koně