se tedy Žižka s Pražany zpět do Prahy«. (Viz, J. F. Urban: »Severočeská historie« r. 1924, str. 9—11; Urban, »Severočeské pověsti«.). Němci návrat Žižkův vysvětlují touto pověstí: Prý roku 1419 byl Žižka od Mosteckých jat, ale propuštěn na cestný slib, že nikdy proti Mostu nevystoupí nepřátelsky. A chtěje prý slovu dostáti, upustil od zamýšleného útoku a vrátil se. Místo, kde Žižka prý byl zajat, ukazovali Němci mostečtí vi janovské silnice na tak zv. Luzích (Lauchflur). Do nedávné doby stával u Žižkova mostu (Žižkabrúckel) pamětní kámen s nápisem, hlásající německé »vítězství« nad Žižkou. V dřívějších dobách na vratech staré mostecké radnice (dnes je v těch místech krajský soud) přibita byla podkova Žižkova koně. Utrhli prý ji Žižkovu koni při zmíněném zajetí na svědectví, kdyby snad Žižka daného slova nedodržel, Dnes tuto podkovu zříte v městském museu. V městě Bílině ústí do řeky Bíliny potok, který lid nazývá Žižkabach. Pojmenování to je i na mapě generální. Proč by se potok měl Žižkovým nazývati, nikdo ze zdejších lidí neví. Bílina byla r. 1421 dobyta od Pražanů a Němci snad, domnívajíce se, že tu byl Žižka, nazvali jeho jménem potok, který se vlastně jmenuje česky Syčivka. Jaroslav Fr. Urban. (Teplice-Šenava.)

Č e r n ý rytíř v P 1 z n i. Plzeňská pověst připíná se k starobylému kdysi, nyní nově přestavěnémti plzeňskému patricijskému domu (ě, p. 139), pouze náznakem, ale způsobem zajímavým připomíná osobu Jana Žižky. Od r. 1728, tedy již bezmála 200 let nachází se diim ten (v předešlém století také »na-starém krajzamtě« zvaný, poněvadž v něm po dlouhá léta úřadoval krajský úřad plzeňský) v držení staré a vážené plzeňské rodiny Guldenerů, kteří zaujímali nejen ve společnosti, ale i v předních hodnostech plzeňských po několik set let nejvýznačnější místa. Gnklenerové získali diVm ten koupí od nejstarší plzeňské rodiny Stehlíků z Čeňkova a Treustattů r. 1728. Stará pověst, která se. o tomto domě udržela, vypravuje o černém rytíři, jenž prý v tomto domě jako strašidlo obchází a nejeden ze starých obyvatelů se dokonce dušoval, že se s tímto zjevením osobně sešel. Historik plzeňský p. ředitel Jos, Strnad zjistil, že dům ten náležel od r. 1404 jedné z nejbohatších měšťanek plzeňských, paní Kateřině, vdově po prvním známém majiteli domu toho, Václavu Pabiankovi. Paní Kateřina Pabiankova přilnula záhy k učení Husovu a byla jeho horlivou ctitelkou. Když koncem listopadu r. 1419 přišel návodem faráře Václava Korandy Jan / ižka do Plzně, tu dle četných domněnek byl hostem v domě paní Kateřiny Pabiankové, která také,, když Žižka byl nucen, opustiti. Plzeň, připojila se k němu s mnohými měšťany plzeňskými, přívrženci Husovými, pro víru opustivši svůj majetek v Plzni a »spálivši své statky dobrovolně na rynku« (Strnad, Listář II.,