chasník vzal, protože byla jako čert zlá a hubatá, vzteklá a nesnesitelná. Měla starou matku, a leckdy posluhy potřebovala, ale kdyby byl mohl někoho krejcar spasit, a ona dukáty platila, nebyl by jí toho nejmenšího žádný udělal, protože se hned pro každé slovo hašteřila, soudila a vadila, až to bylo za deset honů slyšet. K tomu všemu nebyla hezká a tak zůstávala na ocet, až jí bylo již pomalu čtyřicet ]et. Jak to většího dílu ve vesnicích bývá, že je každou neděli odpoledne muzika, bylo to i tu. Jak se ozvaly u rychtářů a nebo v hospodě dudy, hned byla plná sednice hochů, v síni a na náspi stály děvčata a u oken děti, ale nejprvnější mezi všemi byla Káěa. Hoši na děvčata kývali, a ty ubíraly se do kola, ale Kačence se toho štěstí, co živa byla, ani jednou nedostalo, ač by dudákovi třeba sama byla zaplatila, než na vzdor tomu, nevynechala předce ani jednu neděli.

Jedenkráte jde také a myslí si po cestě: »Tak stará již jsem, a ještě jsem s hochem netancovala, není-li to k zlosti, věru, dnes bych tancovala třeba s čertem.«

Ze zlosti přijde do hospody, sedne si ke kamnům, a dívá se, který kterou k tanci bére. Najednou vejde do dveří pán v mysliveckém oděvu. Sedne nedaleko Kačenky za stůl a dá si nalít. Děvečka přinese pivo, pán jej vezme a nese Kačence připít. Kačenka se chvíli v duchu divila, že má ten pán pro ni takovou čest, chvilku se upejpala, ale konečně se předce ráda napila. Pán džbánek postaví, vytáhne z kapsy dukát, hodí ho dudákovi do čepice a křičí: »Solo, hoši!« Hoši se rozestoupí a pán si bére Kaču k tanci; i kýho šlaka, kdo pak asi je, ptají se staří a se-strkují hlavy. Hoši se ušklebují, děvčata schovávají hlavy, jedno za druhou a přikrývají hubu zástěrou, aby Káča neza hlídla, že se jí smějou. Ale Káča neviděla žádného, ona byla ráda, že tancuje, byť by se jí byl celý svět sm^l, nebyla by si z toho pranic dělala. Celé odpoledne a celý večer tancoval pán s Káčou, kupoval marcipán a sladkou vodku a když přišel čas jíti domů,, vyprovázel ji po vsi.

»Kýž bych mohla s vámi tak do smrti tancovat, jako dnes«, pravila Káča, když se měli rozcházeti. »I to se ti může stát, pojď se mnou.« — »A kde zůstáváte?« — »Chyť se mne okolo krku, já ti povím.« Káča se ho chňapla, ale v tom okamžiku se proměnil pán v čerta a letěl s ní zrovna k peklu. U vrat se zastavil a tloukl. Kamarádi přišli a otevřeli, a když viděli tovaryše, že

neviděl Dvořákovu operu a nikde nečetl tištěnou tuto pohádku. Otiskuji věrně záznam Holánův i jako lidový dokument, jak sečtělý a uvědomělý rolník jihočeský umí podati zajímavým slohem,, svým pravopisem, látku o neodbytné Káči a napáleném čertovi ve vzpomínkách na babičku pohádkářku. Otiskuji doslova, jak pohádku J. Holán, nyní žijící v Kostelci nad Vltavou, zapsal.