Předchozí 0365 Následující
str. 362

si ponechal knír, vrchnostenští úředníci si libovali v krátkých vousiskách na skráních. Plnovous nosívali lesníci a hajní. Na každého neznámého muže s plnovousem pohlížel vesničan s nedůvěrou; pokládal ho buď za velkého pána nebo za člověka podezřelého. »Fousatým chlapem« se strašívaly děti a loupežníky si jinak nepředstavovali než celé zarostlé.

Mladíci mívali sice tváře také holé, »protože nevyhráli ještě proces s husami«, nebo snad jenom proto, že jim »mléko teklo posud po bradě«; v důsledku toho jim často doporučovali med, který táhne a holubí trus, který tlačí. Pro první oholení, že jim »stačí jitrnice«.

Nejvíce oholených tváří bylo viděti v neděli. Holení obstarával si obyčejně každý sám v sobotu večer, neb v neděli ráno. Aby břitva dobře brala, obtahovali ji na řemene a pak na her-bábném šátku. Bývalo také v každé obci několik holičů, většinou bývalých vojínů. Ti buď docházeli do domu, ale nejčastěji holívali v hospodě. Za 2 krejcary, nebo za groš šajnů nemohlo se ovšem mnoho od takového holiče očekávati, zvláště, měl-li někdo vousy jako »štětiny«, nebo jako »jetelové strniště«, ba dokonce jako »hřebíky«. Tu ovšem břitva po tváři skákala a často do živého zajela. To se potom přiložilo kousek zapalovací hubky, nebo pijavého papíru. Někteří občané neholili vousů, jež šátek na krku zakrýval, občas je jen přistřihli, aby daleko nepřesahovaly. Tomu se říkalo posměšně »okruží.«

Po roce 1850 začínala se ujímati rozličná úprava vousů, která byla ovšem podrobena ostré kritice oholených. Vždyť se našli lidé, kteří měli »tři vousy pěti řadami« a nechávali si je státi. Jiní nosili »kartáč pod nosem«. Někomu dokonce »veverka nechala ocásek« a při tom »hleděl z fousů jako sůva« a »pro-fousy lžicej do huby netrefil«.

Konečně v mém říkání by mohl někdo »najíti chlup«, anebo by mu to nešlo »pod fousy« a tak to raději končím.

Dr. Čeněk Zíbrt:

Holánova pohádka o čertovi a Káči*)

Moje babička, Bůh jí buď milostiv, povídala nám pohádku: V jedné vesnici byla stará děvečka, jménem Káča, měla chaloupku a zahrádku ä k tomu ještě pár zlatých peněz, ale kdyby byla celá ve zlatě seděla, nebyl by si jí ani ten nejchudší


*) Pohádku otiskuji doslova z rukopisu rolníka Josefa Holána z Ratiboře u Sedlčan, jak ji zapsal podle vypravování svojí babičky. Obsah není ovšem neznámý a látka dnes po zpracování stejnojmenné opery od Ant. Dvořáka šíří se i divadlem. Jos. Ho]án

Předchozí   Následující