jak zdrhované, jimiž zdobily pak skráně, dudek nebo korunku. Těmto zapletačkám se platilo potravinami, chlebem, mlékem, máslem, sýrem.

»Klapky« upravovaly takto: přední vlasy, uprostřed stezkou rozdělené, sčesaly se na strany čela přes skráně, kde je až k očím rozšířené přidržely hřebenem ve výši uší; přesahující konce stočily a upevnily jehlicí pod dudek nebo korunku. Aby klapky lépe pohromadě držely, navlhčily je pivem ocukrova-ným. Ženy, kterým při »čepeni« vlasy ženy ustřihly, zakrývaly si hlavu šátkem na pokos, ale části klapek nechávaly viděti. Byl-li šat ženě s hlavy stržen, pokládala to za hanbu. Žena nikdy nešla prostovlasá na náves, ba ani na vlastní dvorek se neodvážila.

Okolo roku 1850 ponechávaly mladší dívky nošení klapek vdaným, samy splétaly přední vlasy při iiších v široké copy, pod uši je podvlékaly a připojily k zadním copům.

Vyčesaných vlasů nikdo nepohodil, aby je ptáci neroznesli. Komu se tak stane, bolení hlavy se nikdy nezbaví. Vlasové řetízky, šňůrky k hodinkám, přívěsky k náušnicím, monogramy na podušce soukenné nebo hedvábné bývaly ve velké vážnosti, zvláště byly-li zhotoveny z vlasů osob zvláště milých. Matka odstřihla svému zemřelému miláčkovi pramének vlasů a uložila k ostatním památkám po něm.

Barvu vlasů přirovnávali vesničané ke lnu, havranu, mléku neb padlému sněhu, k lišce, šafránu nebo zlatu. Jejich jemnost k máslu nebo »herbábí«. Tupost k vlně, žíním, hřívě, štětinám i hřebíkům. Úpravu ke koudeli, vrabčímu neb havranímu hnízdu.

Kdo měl vlasy stále přilehlé, říkali, že je »ublízán«. Z leknutí neb ze strachu vlasy vstávaly neb se ježily. Starostmi hlava zešedivěla. Kdo své povinnosti správně konal, konal vše »na vlas«. Mnohý však, ačkoliv »o vlas« nechybil, »za vlas« nepoškodil, přece se nezachoval, pak se arci »podrbal ve vlasech«, ano mnohdy si i vlasy z hlavy rval.

Toulavé ženštiny se špatnou pověstí trestávali vesničané tím, že jim ostříhali vlasy, hlavu namazali kolomazí a posypali peřím. Když je po vsi povodili, dali jim napomenutí, aby se v obci již neukázaly, vyvedli je do polí.

Vyčesané vlasy pohozené byly vždy v ošklivosti. Vlas v jídle, nebohá kuchařka! Říkávala babička, že spolknutý vlas způsobí velké bolesti, ano i delší nemoc. Proto také pří úpravě jídla nebyly rozcuchané vlasaté děti trpěny a kuchařky měly hlavu zavinutou.

Před rokem 1848 měli vesničané, ubírající se v neděli do kostela, tváře hladce vyholeny. Tu a tam některý vysloužilec