Předchozí 0005 Následující
str. 2

thropologie a kulturní historie i lidověda československá, měly míti v české literatuře svůj časopis. A již jsme křtili, jak se bude jmenovati. Karlowiczova »Wisla«, varšavská, sváděla k názvu »Vltava« atd. Psal jsem o tom v »Národních Listech«. Niederle odjel z Mnichova do Paříže a já jsem vyměnil Mnichov za Berlín. Dopisy vzájemné obírají se stále záměrem uvedeným. Konečně po návratu z ciziny, kdy oba jsme se ucházeli o docen-tury na universitě, uzrál záměr v určité rozhodnutí, že budeme vydávati Český Lid. Mistru Alšovi naznačili jsme, co bychom rádi měli na kresbě obálky. Zástupce firmy F. Šimáček, p. Bohuslav Šimáček, uvítal s příkladnou obětavostí náš návrh a Český Lid r. 1891 zahájil pravidelné vycházení. Od 5. ročníku L. Niederle věnoval se Národopisné Výstavě a založil si svůj odborný časopis. Anthropologie a praehistorická archeologie postoupily v Českém Lidu místo jen a jen kulturní historii a li-dovědě. Jtídil jsem Český Lid až do r. 1914 (23 ročníky). Po 9 letech, po Světové válce, po marném snažení získati zájmu v osvobozené vlasti pro časopis, věnovaný studiu lidu československého a vzkřísiti zaniklý měsíčník, podařilo se mi vyhledati nadšeného a ochotného nakladatele nového, Jana Svatka.

Vydávám 1. číslo ročníku jubilejního, 25. Nepíši tyto řádky z honosivosti a pro reklamu. Moji spolupracovníci a přátelé (někteří setrvali věrně v kruhu našem po celé čtvrtstoletí) dosvědčí mi podle pravdy, jaká to byla práce svízelná i napínavá, udržovati sborník na výši vědeckých požadavků a zároveň učiniti z něho pokladnici sběratelskou pro lidové podání a lidové umění. Plynul mi život v soustavné práci (vedle povinností úředních v Museu a na universitě, vedle řady knih samostatných) podle lhůt měsíčních, kdy vycházela čísla Českého Lidu. To byla vždycky jako hranice mezi další činností literární a redaktorskou. Tak jsem odpočítal po měsících dobu 23 let, maje. radost z úspěchů milého a drahého mi časopisu, jemuž jsem věnoval celý mužný věk svého života.

Pravda, neměl jsem na růžích stále ustláno. Ale kdož by na to dnes vzpomínal... Dnes tu stojí již 24. ročníky, hodná řada, která slovem i obrázkem potrvá vždy jako výmluvný svědek poctivé mojí vůle a neutuchající snahy, zachrániti příštím věkům obraz života lidu československého v minulosti i nedávné přítomnosti. Snad se mi to vždy tak nepodařilo, aby byl každý soudný čtenář spokojen a zejména kritika, aby se smířila s tím, co jsem do Českého Lidu po ta léta všecko zařadil a zařaditi mohl. O tom ať soudí budoucnost, která by se jistě bez Českého Lidu neshledala v příštích dobách s tím, co již dnes zaniklo z lidového podání a umění a co jsem (opakuji) zachránil, popsal a vyložil, obrázky doložil, v Českém Lidu. A tak dívám


Předchozí   Následující