sdělují, stále se opakující, jakoby ze záhrobí pocházející kvílení, které z blízkých lesů v noční době doléhalo až k oknům klášterních bratří, na Nových Hradech sídlících a nemalou hrůzu jim nahánělo.

Ale i v klášteře samém nejednou řádila strašidla a bouřila klidné obyvatele. Ze dne 12. na 13. září r. 1663 slyšeti bylo na př. poblíž místa, kde se bratří shromažďovali k jitřní modlitbě a po celém klášterním ochozu hrůzyplné bědování, aniž možno bylo dopátrati se původu. O několik let později, r. 1670, ukázala se v předvečer svátku sv. Ondřeje Matoušovi Keilovi, stařičkému chovanci klášterního špitálu sv. Alžběty (stojí podnes na začátku Úvozu, poblíž Pohořelce), po třikráte »duše« jeho synovce P. Ondřeje Keila, kdysi člena kláštera teplského, oděna jsouc bílým rouchem řeholním a hlavu majíc pokrytu bílým kloboukem. Dušička prosila jej, aby sloužena byla za ni nazítří jedna mše sv. v kapli sv. Norberta za vysvobození z očistcových muk. Přikázala mu spolu, aby obstaral na oltář šest svěc a aby za peníze, které měl si strýc vyprositi od přátel a známých, koupen byl též zvoneček k oltáři. Když pak vyžádaného dne odslouženo bylo za pokoj duše několik mší sv. u oltáře sv. Norberta, ukázala se »duše« strýci po druhé a nařídila, aby vyslovil všem díky za pomoc, že již očistcových muk jest prosta.

Údivu v klášteře nebyl však ještě konec. Po mši sv. za něho totiž odsloužené, ač všechny svíce na oltáři zhašeny byly a mřížová kaple uzavřena byla, shledalo se, že jedna svíce na evangelní straně znovu jasným plamenem hořela. Stařeček Keil, muž to prý naprosto věrohodný, vyprávěl vše se slzami v očích. Když po této příhodě psáno bylo do Teplé o bližší údaje životní P. Ondřeje, oznámeno bylo, že P. Ondřej Keil oblečen byl řeholním rouchem r. 1588 nebo 1589, po vysvěcení svém byl farářem v Otročině (Landeku) a v Chotěšově, kde dne 10. března 1641 zemřel. Byl mužem počestného života, toliko prý jedné vášni hověl, že si velmi rád zahrál v karty, z čehož prý nru nejednou vzešla nemalá škoda.

V téže době, kdy stala se příhoda s P. Keilem, slýchán byl zase dnem i nocí velký hluk po světnicích v přízemí opatské budovy, poblíž jídelny služebníků a dílny klášterního truhláře. Když pátráno bylo po příčině takového rušení klášterního ticha, shledáno bylo, že dělníci, dělajíce poblíž vchodu na opatství sklep, vykopali jakési lidské kosti vedle kostelní zdi, a ač jim nařízeno bylo, aby je pohřbili, nechali je ležeti v truhlářské dílně. Když potom kosti ty pochovány byly do svěcené země u kostelíka sv. Rocha na nádvoří, ustal také jakýkoli hluk a znepokojování. Také r. 1676 po smrti klášterního purkrabího