Bylo také nesnadno tyto zápisky někde uveřejňovati. Mnohé krajinské časopisy vyhovují spíše smyslu pro cizokrajné sensace a domácí záležitosti osobního a časového významu a snad nejvíce místního rázu. Profesoři uchylují se s podobnými studiemi do výročních zpráv. Moje záznamy všecky ležely tedy ladem. Pro Láb-kův výborný a stále ještě po zásluze nedoceněný sborník »Plzen-sko« připravila jsem a připravuji jiné příspěvky. Proto s radostí jsem uvítala žádost red. Č. L. Dra č. Zíbrta, abych pokračovala v loňském příspěvku téhož názvu. Kéž by všude a soustavně se pracovalo na tomto poli, aby slovník československé mluvy lidové vyrůstal a doplňoval se podobnými snůškami, třeba zatím bez kritického tříbení a rozlišení podstatných jader od neužitečných plev.

Ráda vzpomínám zkušeností, jichž jsem bezděky nabyla, sbírajíc tuto látku mezi lidemi (Vzpomínám na potíže, rozpaky prostého hospodáře a pohostinné hospodyňky, když chtěli hovořiti jazykem spisovným, mluvou městskou, podle školního pravopisu. Jak roztomile vznikaly tu často bezděčné zmatenice, směšnosti,, jak klopýtali mezi řečí mateřskou, nevytříbenou, a mezi snahou mluviti správně, pansky, v domnění, že taková řeč přijde vhod do mého zápisníku. Marně jsem domlouvala, vysvětlovala, to že mě nezajímá, aby mi to a to pojmenovali po domácku, třeba to znělo (zejména u přezdívek, posměšků) podivně, snad někdy urážlivě a možná i neslušně, často jsem se ze srdce v duchu nasmála. Když potom nedůvěřivost; zmizela, ledová netečnost roztála, nestačila tužka po papíru lítati a hrstka za hrstkou se kupila, ať. již slov a úsloví, i jinde známých, nebo vzácných, pravých perliček z plzeňské rázovité, domácí řeči... A tak tedy prosím za shovívavý posudek této druhé řady, vybrané z veliké zásoby celkové, po léta pilně sbírané, kdyby snad některé záznamy byly zbytečné, plané, nepotřebné a bez významu.

Mnohé slovo a leckteré úsloví, jež tu podávám, může míti pro odborníka národopisce a filologa cenu látky jen přirovnávací, jinde jinak doložené. To podle pravdy ještě dodávám, že se mnohé1 názvy, pořekadla, vtipy již »vykouřily« z paměti lidu na Plzeňsku. Chtěla jsem zjistiti správný záznam, ale v osadě, kde jsem to zaipsala, již neznali nebo nechtěli znáti, »ž© se to už tak říká«-Tedy se již připozdívá a honem! honem na čase, tyto zvláštnosti, drobnůstky zachrániti a znalcům nářečí československých na posouzenou a ku výběru předložiti. To jest účel i této druhé stati. Upustila jsem od abecedního pořadu, abych mohla u jednotlivých hesel hned přidružovati příbuzná slova, úsloví, vedle podstatných jmen slovesa a abych takto suchopár záznamů poněkud učinila záživnější věcnou souvislostí a příbuzností myšlenkovou, nebo podobností stej no zvučnou.

*

»Dá toho, za groš d!o konve.« Kdo z nepatrnosti nadělá shodně povidel* (zbytečných řečí), až ho okřikují: »I dej si pokoj, 54 ve snáři znamená na Brno (v loterii) moc řeěi.«

»Nedá hubě zadarmo jíst«, říkají o tom, kdo toho hodně a rychle »namele«, napovídá. Neříká -se to ve zlém úmyslu a z omr-zelosti; rádi tím označují, že hovorem takový baví spíše, než by hněval a nepříjemně dorážeL Opak pořekadla o groši do konve.

»Nejsem svůj.« Kdo jest vázán povinností, stavem, povoláním, dluhem, slovem, slibem. Nemá nebo nemůže a nesmí míti-