Povětrnice říká matka děvčeti neposednému: »Kde pořade lítáš? Jseš jako povětr,nice,«

Sumírovati, sestrojiti, sešikovati: »Sesumíroval jsem si to, ale nijak se mi to nerajmuje.« Sumírovati, znamená též kohosi přetřásati, pomlouvati; proto říká se o pomlouvačných ženských, že jsou sumirendy, jež každého sesumírují.

Vyvedák říkají chlapci, výrostku špatně zvedenému. »Je to pěkný vyvedák. Ten se vyvedl.«

Člověku nedbalému, váhavému říska.ií, že jest )>v,ěčný odklada«. Přezdívají člověku netečnému, že je jako Boží nešt.

Míti operu, býti v nesnázích, asi tolik, jako míti pranty. Koza, zpíná-li se po větvičce u trní, a nemůže jí hned dosáhnouti, říkají: »Ta má operu.« Pobíhá-li fcoěkia kolem pasti, v niž chycena myš, má rovněž operu, nebo pranty.

Motahejl. Slýchala jsem .na Plzeňsku jmenovati motýla, Eaťafák říká se notně velikému nosu. ftekne-li se: »Má nos jako okurku«, jest to ještě zdrobnělé proti: »To je tafraportský raťafák.« Baiiatý, bachratý nos, je prý jako baňka. Kutnohorští rodáci, příchozí do Plzně, přinesli rýmovačku: »Ta holka, ten dle hoch, je z Kaňku, (Kank u Kutné Hory), má nos jako baůku!«

Nosátka žertují ipeabediníci o »nátostcách« na nose, jaké se vytváří nemírným pijanům: » Rostou inu pomalu již na nose no-sátka« (mladé nosy.) »To není nos jako nos, ale to je obrnosk

V různých obměnách užívají jinde i u nás slova »tentočky«, pozměněného příponou: Vyteinjtoěikoviati; značí omluviti, vylhati, slovy vyvrátiti. »Musím to nějak vytentočkovat, aby nebylo zle.« »Chtěla to vytentočkovat, ale nešlo to.«

Votentočkovat, tolik jako ošpásovat, oblafnouti, ošiditi, napáliti někoho. »Ty mne chceš jen tak otentočkovat, abych se nezlobila.* Znamená zároveň odklad prodlévání. »Pořád otentočkuješ a jiný tě předejde.* »Neatentoěkuj, a už jdi!« Ptodobmě i namístě okol-kovat s něčím užívá se tohoto otentočkování. »Jaké pak s tím otentočkování; nechci to slyšet a basta!« To jsou samé »tentoěky votočky ipotočky«, říká se těm, kdo1 oklikajmi hledí přímé odpovědi uniknouti.

Draniola, člověk, bez ladu a (Skladu, zbytečniě hovoi*ný. Drmolky, drmolení, jimenují stařenky rozdrobené těsto, zavár řeiné do .polévky. Jest to sířed mezi strouháním (strouhamoru po; lévkou) a škubánky (škubánkovou polévkou.) V městech podobný druh těsta jmenují drobením; neiž, toto městsiké drobení jest mnohem jemnější proti venkovskému drmolení, drmolkům. »Udě-lám dnes do polévky drmolení.«

»Běžím sem, letím sem, jedním hapacírem, naprázdno. Nedohonila jsem sedláka« (muže svého). »Táhnu staré hnáty nebohá, nic neplat.«

Biarák; vedle obytného stavení říkali na Plzeňsku barák lůlžfeu, sbitému z prken, v'e stáji, ipro oeleď. Někde jmenojvali takto urobené lůžko palanda! Vyznačujíce chudou nevěstu, říkali: »Má barák, jen že přibitý u stropu.« Divně znělo: líhá na baráku; nebo že s ním spadl barák.

Viola, driola. Libému i nelibému zpěvu přezdívá se vytí (vyje) a původci tohoto vytí říká se viola driola. »Ta zase vyje jako viola driola.« O hovorné ženě, říká se, že je to driola; že toho na-driolí. »Takové driole neujedeš.«