1000 renskéch a yoni (otec) si hneď teoh 300 renskécli strhle a mě dale 700. Sedu set z gron to, to belo my pretenci z gronto, sakra! (Poznámka: Poněvadž si vizal ženu proti vůli otce svého.) De-bech já béval měl ten rozom, co mám včel, já bech to tak nebel nechal.

A tož potom přenda na to Horko>, všecko belo zposčeny, dveře žádny, vokna žádny, nebelo podlahe (stropu) ani zeme (dlažby ve světnici). Štere sta sme prosta vele, tož co nám zvostalo? Prosel jsem Hanácko (sousedka Karolína Hanáková č. 13), abe se ta-tičkovi zminile (u otce přimluvila), abe nám něco dale. Ta Ha-náčka potom přendó a povidajó: »Milé brácho, von (otec) tě nic

Zbořený povětrňák na Horce u Ohrozimi r. 1908 (Morava). Foto: Jan Zbořil.

nedá, pomáhé si, jak můžeš.« Tož já, nechea, abe děeka mřele hladem, (bylo jich 10) a chodile nahý a já také nahé, mosel sem si pomáhat, jak sem muhl.«

Poslední majitel »povětrňáku'< na Horce tedy se živil mletím, hlavně »šrotováním«. Mimo to si v chalupě při povětrňáku zřídil hostinec, kdež i taneční zábavy v dosti prostranné světnici se odbývaly za hojné ličasti mládeže z Lešan i Ohrozimí až do let sedmdesátých minulého století.

Posledně se v povětrňáku mlelo ještě r. 1889. Já, jakožto chlapec lOletý sedě na zídce zahrady naší, bavíval se pohledem na točící se lopaty povětrňáku. Asi roku následujícího lopaty se nějak porouchaly a ježto již lidé okolní obilí na mletí tam nevozili (raději do vodních mlýnů na mletí odváželi, do Lutotína, Bi-lovic, Kostelce, Prostějova, Mostkovic a Stichovic a včas sucha jezdili »na mlýny« až k Litovli, nebo do Citová až k řece Moravě), majitel lopaty odstranil a povětrňáku používal jako skladiště pro hospodářské nářadí a píci pro dobytek.

E. 1908 ještě stál, jak fotografie ukazuje, ale později počali povětrňák pomalu rozebírati na stavbu zídek kolem zahrad, až