str. 288
níci někdy dostali odměnu, někdy nic, což ostatně bylo pravidlem. Jednou prý si páni litovelští vyžádali děvečku z č. 20 v Chořelici (tak nyní úředně: ta Chořelice; v lidu ty Chořelice), aby s nimi celou noc tancovala. Za to dostala louku, jež slove dosud loukou Němcovou a o níž dosud se říká, že je vytanco-vaná. Dívka dostala louku proto, aby ráno nemusela jíti daleko na trávu pro dobytek, když s pány tancovala až do svítání. A tak prý častěji některá dívka, která, s litovelskými pány tancovala, za to kus louky neb pole v odměnu dostala. Pan doktor Smyčka uvádí také příběh, jejž mi vypravoval starosta choře-lický pan Vaněk (20. listopadu 1925) a jejž jsem zařadil do své sbírky pověstí a lidových tradic z Litovelska a Konická. Uvádím jej proto zde ne tak, jak jej vypravuje pan dr. Smyčka (ač obsah je totožný), nýbrž lidovější formou pana starosty Vaňka, ovšem ne v nářečí. Ves Chořelice měla povinnost, posílati každého týdne (snad v sobotu) k vrchnosti do Litovle nějakého člověka na »kurendu«, to jest k tonm, aby jako posel běžel s nějakou zprávou nebo s nějakým rozkazem na zámek úsovský. A tu se stalo, že jednou při nedostatku pracovních sil byla vyslána z čísla 9 jistá Terezie Vaňková, tenkráte třináctiletá (zemřela víc než devadesátiletá okolo r. 1900), na lířad do Litovle, kdež jí nařídili, aby dovedla na Úsov tuláka ohromné postavy. Děvče se tuláka bálo, ale více se bálo vrchnosti, i vedlo tuláka ty čtyři hodiny cesty širými lesy Doubravy, až jej šťastně dovedlo na zámek úsovský. A ten tulák obr šel za tím děckem »jako baran«. — A když už jsme u poddanských poměrů dědiny Chořelice, snad bude čtenáře »Č. 1.« zajímati zkazka z mé sbírky (rovněž od p. starosty Vaňka): Asi před sto dvacíti lety byl volán jistý Coufal % Chořelic na Karlov (u Šar-gounského mlýna nedaleko Litovle), aby tam pomáhal odvážeti dubové klády na opravu veřejných cest, jež se tenkráte spravovaly dubovými štípami, t. j. dlouhánskými dubovými poleny. On však nešel, nýbrž obdělával výměnek (pole) svým rodičům. Večer přišel k němu dráb s rozkazem, aby na druhý den přišel do Litovle na úřad, kdež prý dostane náležitou odměnu za to, že neposlechl vrchnosti. Na úřadě sě naň písař obořil: »Kdes včera byl?« Coufal: »Prosím pěkně, já sem obdělával rodi&um véměno .(výměnu, výměnek).« Písař: »Was?« Coufal: »Vemeno sem obdělával rodičům.« Písař: »Was, vemeno? Was geht mich dein vemeno an? Na lavici! Pětadvacet!« — A hned mu je vyplatili. Eugen Stoklas.
|
|
