by o celé řadě jiných, u nás zdomácnělých pověstí možno pátrati po jejich původu. Chci se tentokráte obmeziti pouze na jediný případ, který pokládám za zvláště zajímavý.

V řadě plzeňských místních pověstí vyskytuje se také historka o opilém dudáku, jenž spadl, jda z hospody domů, za moři v Plzni zuřícího, do hromadného hrobu, tam usnul a přenocoval, ráno pak zoufale' dudaje, si přivolal vysvobození z příšerného noclehu. Tato pověst udržela se houževnatě v paměti plzeňského lidu až do padesátých let předešlého století, kdy jsem ji ještě jako malý chlapec slýchal vypravovati od našeho dědečka a také jiných starých pamětníků plzeňských. Později pak, když jsem po letech po svém návratu z ciziny obnovil své studentské sbírky západočeských pověstí, našel jsem tuto historku v Tannerově latinské rukopisné kronice Plzně zapsanou jako skutečný příběh.

Uvádím úplně znění, vyňaté z překladu Tannerova díla, který chová mestský archiv v Plzni pod ě. II. 268: »Léta 1598. Morní rána v Plzni skoro skrze celý léto až do sv. Martina panovala, tak že touž ranou morní přes 60 knězů, a lidu obecného více než 1000 a 400 pomrelo. A poněvadž ani hrobařů, ani krcho-vů již se nedostávalo, i učinili Plzeňští na krchově sv. Panny Markéty u černého kláštera (někdejší klášter Dominikánů v Plzni, v jehož místě stojí dnes budova a věznice krajského soudu), mezi špitálem a dveřma, kudy se do kostela jde, jednii hlubokou jámu, do které mrtvá těla házeli.

I trefilo se jedné noci, že tam tudy šel jeden opilý, jenž na dudy uměl pískat! I nevidouce, kam a kudy jde, učinil falešný krok, a tak padl do té jámy, mezi těla těch mrtvých: A poněvadž přehrozná tma byla, a on nevěděl, kde je, zůstal tam sedět, až usnul. Když pak se ze sna probudil, vzal dudy, které s sebou měl, když z hospody šel, začal na ně přehrozně pískat. Lidé pak tam okolní pro veliký strach a bázeň všecky se třásli, nevědouce, co by to za příčinu bylo, že mrtví, jenž na morovou ránu zemřeli, tak vesele na dudy pískají! Až posledně, když se rozednívati počalo, sešlo se množství okolních sousedů, a tam kde mrtví leželi, šli se dívat. I -spatřili tam člověka, ještě od včerejška podnapilého', kterého oni s radostí ven vítali.«

Jesuita Jan Bartoloměj Tanner byl rodákem plzeňským a pamětníkem velmi pohnutých dob svého rodiště. Byl také vnukem plzeňského dějepisce Mistra Plachého % Třebnice, otcovský dům jeho stál poblíže klášterního hřbitova, kde prý se udala historka o opilém dudáku. Vše to svádělo k tomu, abychom věřili, že tu jde o skutečnou událost, kterou zapisovatel poznal z přímého lidového podání, od soudobých svědků.