laiku. Bodejž to, babo, čert spálil, byl bych se hnedle udávil, kuku, kuku, kuku. (Vojkovice.)

14. Na vršíčku mlýnecek, cingilisi bum, tam je hezkej stá-reček, cingllisi bum. (Kobylisy. Verse o oklamané mlynářové dceři, kdy se milovník schová do pytle.)

15. Šel jsem s padnou hejsa, hopsá, hejsa, do Brandejsa, šel jsem s padnou do bálu, měl sem sednáct grejcar, hopsá, hejsa, do Brandejsa, měl sem sednáct grejcarů. Dyž sem začal tancovat, musel sem to všecko dát, celejch sednáct grejcar, hopsá, hejsa, do Brandejsa, celejch sednáct grejcarů. (Bělohrad.)

16. K písni »Nestůjte mládenci pod okny« přidávají dopěv: Brandejs, Brandejs, ten já mám nejraci, Brandejs, Brandejs, ten já mám rád.

17. K Čechově zdomácnělé písni z Lešetínského kováře (Jen dále se mnou pojď) přidávána vložka: Něco za cibuli, něco za křen, něco zaplatíme, něco zapřem.

18. Píseň »Ten prstýnek, cos mi dala« zpívá se jako dvoj-sbor; po každém verši vpadají do pausy hlasy: »Inu ale, proč pak ne? Inu ale, proč pak jo?«

19. Podobně upravena z Libických písní »Marjánko, Mar-jánko«. V pausách napodobí se basový chod slovy: »To ti povídám, dej těm kobylám ovsa, neb ti kvinde dám.«

20. Z pražských pivovarů známa je houpává píseň: Žádné j nám nemůže, za naše peníze, žádnej nám nemůže rozkazovat. Ty a já, ty a já (3X), to jsme dva.

21. V roce 1916 improvisovali vojáci na motiv známé lidové »Co je do studánky« řadu slok s dopěvem: Bože, zachovej nám cára, m'carára, cára, m'carára, cára, m'carára, župaj žup.

22. Eye,- pic, kryndy, pindy, už to není jako jindy, ryc, pic, kryndy, pindy, už to nejde dál. Jak se jindy pívávalo, tak už dlouho nebývalo, ryc, pic, kryndy, pindy, už to nejde dál. (Zpívávalo se před 20 lety ii Fleků.)

23. Dyž sem šel vokolo jedné zahrady, viděl sem tam dvě a růže červený. A červen, červen, červen a růže červený, carára, viděl sem tam dvě a růže čtervený. (Brandýs n. L.)

24. Bylo to v měsíci vo' svatom Janě, umřela mně žena a už je v jámě. Ankrle, hankrle, už ji vezou, strakatou kobylou, bílou kozou. (Praha.)

Kdysi na vojně, tuším o vánocích 1914, byli jsme ve Starém Futaku v Chorvatsku; když vojenská hudba zahrála známou písničku, zpívali vojáci dopěv vložkou carára, a tuze rozzlobili vojáčka z jižních Čech, který si popěvoval »duli duli já«. Hoši ze středních Čech napodobili plechovou kapelu, kdežto z jeho dopěvu zněly jistě starodávné dudy.