koželužny (na Brezové), jatky. Stojí ještě pranýře na náměstích až podnes (na př. v Dobré Vodě, Trnovei, Mestečku).

Ne nezajímavý a ne bez umění jest další výkvět selské stavební kultury, hřbitov (cintorín). Nehledíc k malebným polohám hřbitovů opodál dědin, a to hřbitovů mnohdy neohrazených, rozložených na blízkém pahorku a vyznačených jen stromy, již samy kříže, ,neb dřevěné prostičce řezané a malované sloupy na hrobech působí malebně a skoro ještě pohanským dojmem. Hřbitovy jsou všude na Slovensku malebné a krásné, ať je to v Oravě, nebo v Liptove, v Gemeru nebo v bratislavské župě, obyčejně při kostelech. Dřevěným řezaným křížům na hrobech se můžeme obdivovati na Detvě, kde i dřevěná boží muka po lazech zasluhují delší cesty a studia.

Kdyby zbývalo místa, věnoval bych delší pozornost otázce kostelů dřevěných, kterou jsem se v Č. Lidu sám i jiní spolupracovníci obírali. Krátce, jadrně poučuje' prof. Vydra. Lid přizpůsobil si dřevěné svatyně obřadům svého náboženství. Proí. Vydra třídí zachované kostely staré na tři druhy: římskokatolické, evangelické, uniatskó východní. Časově jsou v nich zastoupeny tři slohové periody: gotika v katolických, renesance v evangelických, barok v uniatských kostelech. Popis a věcnatý rozbor doplňují pěkné fotografie. Srv. podrobně J. Vydra, Lidové stavitelství na Slovensku, v Praze, Štenc, 1925.

Nedočkavě dávám se do četby znamenité studie umělce a národoplsce, milého, starého přítele, Pavla Socháně, »Kroje lidu slovenského«. Píše* roztomile, poučně i zábavně, jako dnes znalec nejpovolanější. »Čo vršok prejdeš, to iný kroj najdeš,« zvolil si za vodítko výborné stati, z níž hlavně trest' vybírám.

Starobylý ráz lidového kroje slovenského, zejména ženského, vylíčili jsme s do/klady historickými, jazzykozpytnými i e dohady o technice konstruktivní, krejíčířské, přirovnávajíce primitiv-nost její s úbory středověkými i starověkými, v Českém Lidu již v prvních ročnících (prof. J. Koulá, Renata Tyršova, jež pak samostatné knihy o tom vydala, podepsaný v Dějinách kroje v zemích českých). Naše názory a dohady potvrzuje znova zkušený odborný znalec, mistr Sochán.

Ženské kroje. Ruibáč. Částí oděvu u žen nejblíž na tělo přiléhající je rubáč. Je to dlouihá košile, objímající tělo od paží až dolů ke kotníkům; v dříku (životě) úzká, od kyčlí dolů se šíříc zavěšuje se na plece jednou neb dvěma tkanicemi. Je to nejstarší a ísnad původní tvar všeslovanského rubáôe, který se udržel doposud mezi lidem v Hontsku, Novohradisku a Zvolenskú.

Na rubáč se navléká přes hlavu stanka, široký pruh. bavlněného plátna, barevně pretkávaný a konci spolu sešitý, jenž