brodiť sa v kalužiach a v jarkoch, stavať v nich »hatale« bola a je aj teraz hra veľmi milá, hoci neraz mala doma pokračovanie, keď sme do kože, alebo ako myš zmokli prišli domov. Menšie zmokmitie sa odpúšťalo, lebo rodičia boli tej mienky, že na daždi deti väčšie narástly.

Stojac na nálepku pod strechou, odkial nám bol voľný výhľad na dážď, vyvolávali sme: 1. Dážď padá do konopi; cigáň kuje klince a jie opekance. Čo nakuje, to prepije, príde domov, ženu bije, že aj ona nevyleje. Ďaj babo jiesti z tej drahej masti. Sebe dala na rajničku a mužovi pod lavičku a deťom do krpca, čo najšla u Jalovca. Smokla jejich chalúpka, aj oni až do pupka. Piš len dážď, prš len dážď. Však má cigáň dobrý plášť.

2. Dážď pršal, mrholilo, cigánča sa narodilo; cigáni sa radovali, že bol chlapec kučeravý. 3. Neprš, neprš dážď, povarieme raž, na pagáčky na koláčky, tebe dáme tiež. 4. Dážď prší do ko-nopí, už bublinky stávajú, Pána Boha volajú, aby bolo jasno, do nedele krásno. 5. Dážď, dážď, prestaň pršať, lebo btidú deti plakať, že sa nemôžu už ihrať. Dážď, dážď, dážď, prestaň pršal ďážď.

Vzpomínám na studijní pobyt na universitě v Mnichove v letním běhu r. 1889. Znal jsem staročeské popisy průvodu katolického na Boží Tělo i odmítavé posudky nekatolických odpůrců této slavnosti. Znal jsem staročeský popis průvodu tohoto v Mnichově z r. 1588. Podnes živě vidím v duchu, jak vedle jiných spolků šli za zpěvu starožitných chorálů členové snad všech cechů mnichovských. Několik vždy v starožitných úborech. Nesli cechovní starodávné korouhve, těžké látkou, výzdobou podle cechovních patronů na líci a odznaky řemesel na rubu. Základní, z míry vysokou tyč opírali mistři cechovní slabšími štíhlými tyčkami. U oltářů si vždy odpočinuli.

Tento obrázek tane mi dnes na mysli, kdy vedle venkovských průvodů v našich městech chodívali s těžkými cechovními korouhvemi. V Českém Lidu zachránil jsem před zapomenutím mnohé světské i .náboženské výjevy ze života lidu česko-