stech, s úmysly zřejmě výdělkářskými různé masopustní mum-raje pod jménem národopisných slavností. Po příkladu p. prof. dra Č. Zíbrta ohrazuje se Sdružení proti tomuto snižování krásných lidových zvyků, zvláště slováckých, pro okamžitou kratochvíli publika. Obracíme se na veřejnost s výzvou, aby proti zájezdům různých kupčíků projevovala vždy a všude rozhodný odpor a tím čelila zneužívání posvátných lidových obyčejů. V Uh. Hradišti, 24. října 1926. Za SPLU.: prof. Bedřich Dušek.

Zasaditi vrbu někomu, jako obrazné rčení, ve smyslu způsobiti někomu zlo, přivoditi nepříjemný stav. Rčení to slyšel jsem na Podboubínsku. »Ach! Ten chlapec mi zasadil vrbu«, stěžovala si matka na syna, když si vzal za manželku ženu nepřející, jež jí, své" tchyni, ubližovala. (Barbora Rozporková, výminkářka, rodilá z Bohonic.) V Litobyni, vsi na Vimbersku, v bývalém panském, kdysi vladyckém dvoře, již před časy rozděleném, vypravoval mi jeden z podílníků toho dvora: Po 301eté válce poslední majitel dvora chtěl zboží to prodat a nabízel je, dvůr i s po'nostmi, domácím lidem ke koupi. Sediaci ale koupili jen dvůr pro své syny, pole nechtěli, snad neměli tolik peněz. Ten »láník« nad tím rozezlen jim řekl: »Já, vám tu zasadím vrbu, že se jí do smrti nezbavíte«. A prodal grunty vim-berskému pánu. Proto jsou podílníci vlastníky pouze stavení, ale za pole museli platiti roční nájem, nemohouce si je vykoupiti. V Jungmannově slovníku'toto úsloví jsem nenašel.

J. Brož.

Výstraha cesty zakázané. U polní cesty, jež kousek za Čer- ným Kostelcem odbočuje od pražské silnice ke »Smrčinám«,