O tom, co je nejtvrdšího v lidové písní.

Jak by základy se otřásalo a veškeré stavbě hrozilo sesutí, tak tomu je, když svaz rytmický povoluje. Není sčasování jen

časová zahrávka, nejen pouhý zkrácený nebo »dloužený tón, není to libovůle ani schválnost. Všechna naše mysl, vše, co na vědomí je, s nímspiato.

Jak mraky zacloní někdy slunce, tak vír představ nedopřeje někdy ani chvilky! ^ tónu, aby vyzněl. Zdlužuj tón nepřiměřeně

a rodíš »dlouhou chvíli«; zkrať ho nadměrně a bodne žhavě, jak by se hrotem zalomil.------

»Tata! Tata! Zapju!« křičí maličký zbůjník a tluče nožkou do země, jak by chtěl cosi rozšlapati. »Zabiješ ?« ptá se hošíčka »táta«.

Vycítit bylo ve slově »tata!« zlost; tlučení nožkou ji ukazovalo. Ve slově »»zabiješ1?«« otázku. Oko hošíkovo se svezlo

s táty k zemi; koho to, co to zabít? Děj běžel očitě. Děcko v něm

f

až zahořelo. V 0'5 vteřiny mihnulo se slovc

V0'85 vteřiny slovo

I úsměvek ležel »tatovi* na tváři

nad dětinským počínáním.*)

Artikulované tóny f2—as1 a des-heses rovnými dobami spiaty byly s dějem, s věcí (koho, co chtěl zabíti), s případným citem: zlostí, úsměvem. V dlobě 0'5v a 0-85v bylo to vše ve vědomí na sobě závisle

Artikulaee, co ucho pojme, tón, šum, co oko postřehne, věc, pohyb, mimika, cit, jsou složky slova. Všechny jsou veličiny vědomí. Jejich těsna v 0"5v vytvořila spiaté doby

a

Tak hluboké je zřídlo sčasovek.