mravokárnou r. 1871. Jak tedy Hálkovy Květy objasňují Kroupu v obraz? —

S národním krojem vymírají u nás také obyčeje a mravy, zachovávané při rozličných obřadech, zejména při svatbách. Možná tvrditi skoro určitě, že v Čechách již jem v těch krajích mají obyčeje svatební jakéhosi významu, kde ještě jakýs takýs kroj národní se zachoval, tedy v Plzeňsku, v Domažlicku a p. V středních Čechách s podobnými zvláštními obyčeji naprosto již se nesetkáváme; tu již jen jakési dryáěnictví tlampačovo zbylo, na něž všude, kde si je přímo neaapovědí, svatebčané hledí s posměchem. V Plzeňsku však a v Domažlicku tvoří jakési tyto národní obřady posud podstatnou část slavnosti svatební, mají tam tudíž jako zjev národního názoru a jako kus kulturní historie svůj význam.

Jest tomu právě rok, co »Umělecká beseda« na svém výletu plasticky znázornila plzeňskou svatbu, a to věrně podle popisu, jaký podal Dr. J. Škarda svého času do' Šestákových »Pražských Novin«. Poukazujíce k tomuto1 popisu, činíme čtenáře pozorna též na vypsání Erbenovo v jeho »Prostonárodních českých písr nich a říkadlech«...

Prvé než odejdou svatebčané z domu do kostela, přinese družička ženichovi na bílém talíři pěkný .kapesní šátek, uměle složený, ve kterém zastrčen jest dlouhý prut rozmaríny, pozlátkem polepený a barevnými stužkami obvázaný, řkouc: »Vítám vás všecky vespole jak domácí tak i přes pole: kdyby vás bylo sto a padesát, přeci vám chci každému po kytičce dát; a kdyby tu byl můj zíhejmilejší, dostal by tu nejhezčejší. A vy, pane ženichu! Tuhle vám posílá vaše znejmilejší ten šáteček a tu kytičku. Co vám je milejší: ten šáteček a ta kytička, anebo panna nevěstička1?« i

Ženich odpoví: »Všecko vespolek«.

Družka: »To mi se, pane ženichu, na vás líbí, že ode mne všeckoi vespolek přijímáte a ničím nepohrdáte: tu máte šáteček, a v tom šátečku kvítí, ať se vás ta láska chytí i ať se drží vás až do smrti. A dej vám pán bůh štěstí, a mně taky tak! A vy páni muzikanti, zostra zahrajte!«

Mezi tím, co hudci hrají, připne družička ženichovi kytku na klobouk. Potom přinese družbovi také takový šátek s prutem rozmaríny, řkouc: »A vy, pane družbo1, tu vám dávám ten šáteček a tu kytičku: a nemáte-li dost, ještě vám dám až na večer sladkou hubičku.« A pak i také jemu kytku připne. Ostatní, mužští i ženské, jen po malém proutku rozmaríny dostanou.

Potom ubírají se do kostela; hudba napřed, za ní nevěsta s družbou (mládencem), družička ® ženichem, a pak ostatní sva-