by si byl trouíal vajíčko podivné roiztlouci a se podívati! »Kdo ví, zda by to byl nezaplatil třeba i smrtí«, říkával náš dědeček Sáňků. A v Sobědraži n Krupku to dotvrzovali, v Kostelci u Podušku rovněž.

Nevěřte vdovám! Každá toho napláče, až Bůh brání a na »Poslední pozdrav* (t. j. nápis na stuhu věnce) chce písmeny po půltřetím halíři (t. j. nejlacinější)!

Šetrné hospodyně: Můj muž pracuje duševně, proto kupuji denně za čtyři haléře kost na polévku, aby měl posilu. Scezenou vodu z brambor schovám, vědy na česnekovou polévku, to také sílí. Vodou, v níž se vařily knedlíky, zadělávám chléb, je už za-houstlá a trochu slaná. Za. deset let se přece nějaký krejcar tím uspoří.

Svárlivé: .No, to je břitva! Té neujede ani čert s trakařem. Pleše nepromluví, je s ní řeč, jak s kozou tanec. Přezdívky: Ea-fika! Fixmundra! Baba ž .koliandru!

Lhavé: Ano, ba právě! Až naprší a uschne!

Lakomé: Nepodá ani sousta, jímž by se zub zatlačil. Dobrák je, i čert by běžel od ní hrbatý!

Pyšná: Ta se nese, jako za dva'zlaté husa!

Nemotorná: Neumí si ani uvázati šátek na babku, váže to jen tak na psí ucho.

Zarmoucená vypravuje plačky: Můj starej vohnout dal se taky k Sokolům, už mu to nesluší, má nohy v těch botách jako paličky v hmoždíři.

Dotaz dráždivý a nejlepší odpověď utrhačce na cti: »Zač pak ty vidle dáš, až ten všechen hnůj nakydáš 1«

Český Lid uveřejnil již od začátku, od r. 1893, dlouhou řadu celkových soustavných popisů v oboru. národopisu slovenského i pak v rozmanitých studiích řešil otázky na poli slovenského umění lidového, lidového podání slovenského, v oboru sociogra-fickém i sociologickém. Zejména vzkříšený Český Lid, zásluhou