i zjecte!«) ověnčil ho lid věncem nehynoucí slávy. Štědrou, plnou rukou rozhazoval Janošík na svých hýrivých zábavách, při g-ajdech, při tancích. Ani zbla není pro tvrzení, že by byl býval Janošík bojovníkem svobody, zastáncem lidu, obránce pravdy, práva, mstitelem křivdy. To ničím není doloženo a z jeho činů to nevysvítá. Podle Janošíkova chování k lidu naopak určitě tvrdí Sochán, že obecný lid ho nepovažoval za obyčejného loupežníka, zbojníka, za zločince, lotra, nýbrž za svého člověka, který nenáviděných pánů pronásledoval a lidu přál, pánům bral a lidu dal. Z této vděčnosti lid potom po jeho mučednické, hrozné a nelidské smrti vytvořil si z něho ideálního reka, hrdinu. Lidoví básníci opěvali jeho život a smrt. Lid oslavil jeho památku zlidněnými písněmi a obestřel ho báječnou zlatozáří slovenského bohatýra. K této slávě Janošíkově nemálo přispěli slovenští i (v noyější době) čeští spisovatelé prosou i básní, kteří rozprávky lidové i tištěné sesbírali a více méně podařenými skladbami (také divadly) Janošíka jako neohroženého slovenského junáka svobody zvěčnili. K tomuto přispěli také lidoví umělci i umělci školení, kteří obrazy, sochami, hudebními skladbami, pomohli zvěčniti jméno a slávu Janošíkovu. Janošík stal se střediskem, personifikací, okolo kterých československý národ (lid i inteligence) soustředil si rysy a vlastnosti několika vůbec jiných zbojníků slovenských a vytvořil si tak svého reka, svého bohatýra, svůj ideál bojů za volnost, mstitele a dobrodince nezištného. A ták tedy: ze Slavína česko slovanského odstranil P. Sochán zidealisovanou chybně a bez důvodů postavu loupežníka Janošíka, do poslední chvíle stále neprávem zbožňovaného a za vzor stavěného. Čechové mohli by tu vzpomínati na obdobnou oblibu mezi lidem loupežníka Babinského!

Antonín Klášterský, Chodský písně, v Praze, 1926, m. 8°, str. 80, (1). Český Lid v přehledu kulturně:historických a národopisných spisů nemůže se vyhnouti povinnosti, aby upozornil na sbírečku roztomilých písní, jež v duchu lidové písně chodské a podařeným chodským nářečím složil básník jubilant kopuletý Ant. Klášterský. Přilnul celým srdcem k Chodsku. Heyduk a Krásnohorská vplétali v básně, 'Opěvující Šumavu a Chodsko, chodská slova a úsloví. Klášterský troufal si, spoléhaje na praktickou znalost bulačiny, skládati celé písně chodskou jadrnou řečí a »pracovati pověsti, porvěry, zvyky chodské v rouše' umělých chodských písniček. Knížku, vkusně upravenou, věnoval zpěvačce chodských písní Elle Musilové Křeslové. Mocně dojat, čtu písničku chodskou, věnovanou příteli Baarovi a jinou, věnovanou jeho památce. Při písni »Skalník« vzpomínám na pověsti o Skalníku, zapsané od chodského slavného rodáka prof. Thomayera,