dwu zaginionych1 dialogów Mikołaja Reja«, Przegląd Współczesny, II., Kraków, 1923), připojuje několik poznámek, z nichž nejdůležitější je konstatování, že »Rej inwokacji nikdy nie uprawiał«. Potvrzuje se tím znova, jak. mě J. Heidenreich upo-sorňuje, že vzývání Venuše nepochází od Reje, ale svědčí to zároveň pro autorství Paproekého, který rád podobné invokace před svá díla kladl (viz vzývání Junonino v »Nové kratochvíli«) a jenž také mohl snadno dopustiti polonismu »biała głowa (žena), na nějž AI. Briickner znovu poukazuje. Mladý, snaživý spisovatel přesvědčil mne, že jsem se mýlil a dnes po jeho vývodech věřím, že Rejovu skladbu počeštil Paprocký. Tím svoje dohady odvolávám, ponechávaje si jen zásluhu, že jsem Rejovu skladbu metzi opovrženými fragmenty musejní knihovny objevil a první otiskl jako podklad k dalším úvahám o stycích ěeskopolských ve století 16.

Pavel Sochán, Zbojník Juro* Janošík, akým bol ve skutočnosti, dla historických dát napísal... v Bratislave, 1924, 12°, str. 35, reprodukce protokolu, kterým byl Janošík odsouzen na šibenici. K rozsáhlé literatuře o Janošíkovi (věda i belletrie) přibývá nová zajímavá knížka Socháňova, založená na původních soudních a historickýoh pramenech, střízlivě psaná. Sochán strhuje z hrdiny Janošíka všechen domnělý jas ideálnosti. Dokazuje: Juro Janošík, narozený r. 1690 v V. Ter chove v trenčan-ské stolici, z kterého slovenský lid i literatura československá vytvořili si báječnou postavu junáka svobody, ve skutečnosti byl obyčejným zbojníkem, loupežníkem. Janošíkova rota nebyla družina ideálních, nadšených junáků. Byli to pastýři, valaši, pacholci, dobrodruzi ze Slovenska, z Moravy i z Polsky. Tato banda loupežnická surová nemohla míti nějaké úmysly vznešené a určité cíle ideální. Zbijali pro kořist, zbijali jen pány, kupce, faráře, úředníky, zemany i zemanky. Přepadávali na cestách i ve vlastních bytech, okrádali kostely, stříleli do hostií, z posměchu, zdali z nich prostřelených krev poteče, zabíjeli lidi. Byl snad lepší než ostatní lotři. Ze strachu před trestem (jak se přiznal před soudem) nevzdával se Janošík svého nekalého řemesla. Pravda» Janošíka oběsili pros loupeže a stejných nátisků a loupeží proti lidu poddanému dopouštěli se současně velikomožní a urození páni šlechtici. Obecný lid pokládal zbojniicitví za řemeslo* ¦nebezpečné, ale výnosné. Lidu lichotilo, že Janošík bohaté obíral a chudým rozdával. Proto stal se bo-hatýrem v podání lidovém, zbojnickým hrdinou a po jeho tragické smrti (byl pověšen hákem za živa za žebro na levém boku ą tak se trápil do třetího dne, kdy přišla pozdě královská milost a Janošík jí nepřijal: »Keď ste ma upiekli, nuž ma