Paulinyho »Sokol« III. 23—27. Až r. 1871 pokračuje Žello ve své tvorbě básnické, uveřejňuje v Orlu r. 1871 a r. 1872 až 1875, epickou báseň »Rastislav« ... Žello zemřel 21, listopadu 1873 ve svém působišti v Malém Kéreši.

O Žellovi píše také Fr. Frýdecký, Slovensko literární od doby Bernolákovy, v Moravské Ostravě, 1920, str. 98 až 100. Výběr z jeho básní uveřejnil Frýdecký ve sbírce »Slovenská poesie XIX. století, s u'kázkami tvorby moderní«, Praha, 1920, str. 45—54.

Posavadní vědomosti o literární činnosti Žellově doplňuje sbírka, koupená v »Orbisu«, ô tyto skladby:

1. Činohra Král Svatibor v pěti jednáních, posavad neznámá skladba Žellova, .zachována poměrně dosti úplně. Shledal jsem jednotlivé složky' (některé byly mezi pohřebními řečmi) a zjistil, že chybí 1. a 2. svazek, ostatní 3. až 8. (v 8. složce 6 listů chybí) jsou .zachovány. Osoby: Král Sviatibor. Královna, matka jeho. Kněžna Lidmila. Hrabě Všemu ze Zlatohradu. Božena, jeho manželka. Milina, jeho dcera. Hrabě Samolub ze (nedopsáno). Šlechtic Bohumír z Plesová. Šlechtic Slávo mil Lipovnieký. \ľáclav, Bohumil, královský služebníci. Mnozí dvořané, pažata, měšťané. Vymyká se z rámce Českého Lidu, abych ofošírně podával obsah činohry Žellovy. Úkolu toho ujme se jistě, po tomto upozornění, ruka povolanější.

2. Rukopis tragedie z dějin východoasijských (název není uveden) byl bohužel rozstříhán až na jeden list; z ústřižků zbylo jen pět kousíčků. Z chatrného zbytku mohu naznačiti děj prvního jednání v Pekinku, v předměstí. »Výhled k jedné bráně. Železné žerdě čnějí..., na kterých mnohé oholené hlavy, s tureckými kšticemi opiatřené, jako masky a tak, že se jako zdoba spatřiti mohou, jednomerne zapchnuté jsou.« »Princ Kalaf, po tatarské móde, něco fantasticky oděny«, setkává se s Barukem (v perském rouchu), jenž tajně žije pode jménem Hassan v Pekinku, jenž se tam oženil s vdovou. Barak vychoval prince Kalafa, syna královského. Po ztracené bitvě u Astrakanu byla královská rodina zapuzena, v selském rouchu skryta prchala, aby životy zachránila při hladu a nouzi. Princ Kalaf vstoupil do služeb krále Karaeeiiů Keieobada, kde zahradničil. »Tam spatřila mne Adel-ma, dcera králová, pohnulo ji mé spatření; zdalo srdce jjejí útlejšími city nežli lítostí pro cizího zahradiníkia se pohybovati. Ostro milost vidí; nikdy ona nevěřila, mne ku losu torna, v nemžto neušla mne, stvořeným býti. Ale neznám, které hvězdy zlé moc...« Líčí se poprava samarkandského prince a setkání Baraka s Ismaelem, vychovatelem prince odsouzeného. Více, ať jsem skládal ústřižky, j.a.k jsem skládal, nemohl jsem z dramatu zničeného sestaviti.