po vesnici klepali, dali se do běhu rovněž vyzutí za ním a snažili se ho doběhnout.

Když se jim to podařilo, ofosikakujíce dokola, klepali mu posměšně do uší. Pak ho vzali mezi sebe a byl soud. nad zradou, kterou na Kristu spáchal. V čem soudí záležel, jaké otázky mu k zodpovídání kladli a zdali jakou pokutu mu uložili, od přítomných pamětníků nepodařilo se mi již vypátrati.

Prof. Jan Soukup šedesátníkem. Nemohu věřiti, zamyslím-li se, že Janu Soukupovi je šedesát let! Vždyť zdá se mi to tak nedávno, ,kdy roku 1879, sešli jsme se v pirimě akademického gymnasia pražského. Téměř 50 let uplynulo od té doby, co trvá naše přátelství nikdy a ničím nezfcalené. Mnoho se v těch letech změnilo, co však zůstalo při jubilantova podnes, je milá povaha, skromnosť, píle a neochvějná láska k archaelogii a lidovědě. Již jako hoch ve volných chvílích putoval po Praze po staveništích, hledal a vyptával se po nálezech při kopání základů, kupoval ze skrovných peněz od dělníků starobylé nádoby, mince a pod. Neznal jiné vášně než sběr a studium odborné literatury. Jako student stál meizi zakladateli a vůdci »Společnosti přátel starožitností českých v Praze«. Když »Společnost« začala vydávati časopis, byl jeho redaktorem. V téže době přilnul k lidovědě, počav studiem českých kraslic. Výsledek tohoto studia, veliká sbírka velikonočních vajíček, je dnes honosným výstavním kusem sbírek Národopisného musea na Smíchově. Stejně jako v arobaeologii i v lidovědě stal se horlivým sběratelem a rozvážným badatelem. Jeho pracovna je malé museum památek i knih a jeho sbírky lidovědnéhio materiálu jsou také nemalé. Škoda, že tak málo z toho uveřejňuje. Z Plzeňska, kde byl profesorem, iz Rakovnicka, kde dnes působí, má hoijoaě nasbíráno. Že je literárně činným, je čtenářům »Českého Lidu« dobře známo, uveřejnilť v něm velikou řadu prací, j,ež vynikají nejen zajímavými theimaty, ale též důkladností a svědomitostí. Co o záslužné jeho činnosti soudí jeho dávný přítel redaktor Č. L., znají čtenáři rovněž. Je mi líto, že nedoistatek místa, nedovoluje více