ských, ba husitských, nyní nepřátelských tak úporně všemu českému.

Z Prahy vypraven celý zvláštní vlak, unášející přes Džbán-ské mezihoří na 600, ne-li více slavnostních hostí sokolských, pěveckých, osvětových a jiných spolkových, ale také občanských účastníků českých na podporu a k povzbuzení činnosti rodáků v kraji znemôelém, tak požehnaném, žírném a zvláště chmelař-stvím proslulém.

Tafcé spolek sokolský v Rakovníku usnesl se na korporativní účasti s praporem, a já, který dlel jsem dosud v odborném svém povolání v městě, připojil jsem se k rakovnickým bratřím jakožto zástupce bratří amerických, tedy s odznaky příslušnými jako náčelník clevelandský (čapku s perem orlím, přebornický pas červený se stříbrným monogramem, modrou šerpu se 13 stříbrnými hvězdami, svmbolem to prvých 13 základních států severoamerické konfederace státní, a se stříbrnou náčelnickou trubkou na stříbrném řetězí, dary to vesměs jmenovaného bratrského spolku zaoceánského, jehož jsem byl .zakladatelem, cvičným i administrativním vychovatelem a prvým skutečným a dosud čestným doživotním náčelníkem).

Poněvadž tenkráte nebylo ještě spojení železniční až clo Rakovníka, nýbrž nejbližší železniční stanice pro město byly Lužná-Lišany na trati buštěhradské dráhy (odkud teprve té doby stavěna odbočka k městu pod Hlavačovskou strání a spojení dočasné bylo jen dostavníkem možné), ustanovili jsme se na tom, jíti pěšky k jmenované stanici a tam připojiti se k výpravě pražské. Leč v poslední chvíli, již na pochodu silnicí lišan-skou hlubokým úvozem od Vysoké nebo Žižkovy brány, kolem čtvrti městských stodol vzhůru ,k mýtu, srazili jsme se nahodile s asistentem podnikatelstva odbočné železničné novostavby rakovnické, tudy spěchajícím, dobrým našincem a bratrem Sokolem. Ten, zvěděv, kam míříme, ihned se nabídl, že na svou zodpovědnost, ovšem utajeně, nás dopraví osobně »za chvíli jedoucím šutrákem« (vlakem pracovným, rozvážejícím, štěrk), na »notný kus cesty« ke stanici lužensko-lišanské, abychom prý nemuseli »zbytečně takový flák -cesty šlapati« Adobre VA hodiny). Rozumí se, že jsme nabídku radostně (přijali, odbočili jsme s inženýrem hned u sv. Vojtěcha blíže silničního mýta na kopci stranou v pravo polní cestou do údolí k Červenému potoiku, k bývalému Velkému rybníku (kde právě konány mým vedením dokončované Václavíkovy regulačně meliorační práce a kde za městnaní »trhánkové« zočivše mne v mém americko-náěelnickéni úboru, nejprve oči divně vyvalovali, ale potom v jásot propukli a klobouky i čepicemi o závod mně na pozdrav mávali, běžíce kus cesty za námi), přešli jsme přes nově zbudovaný dřevěný