hutné našedlé hrady oblaků, zde »vejry« zvané, nabývající brzy podezřelých forem a divného sivožlutého zbarvení, pak až příšerně do ruda se černající a dole roztřepeným okrajem obtěž-kané, z nichž chlad čiší a děsivý hlukot se ozývá a zatahující se v celé išíři oblohy, přichází děs na místní obyvatele. V strachu se křižují a úzkostlivé předtuchy pronášejí. V této pochmurné chvíli ozvou se z horských zákoutí, kde vísky tiše odpočívají, jakoby na úbočích zavěšené, v nezvyklý čas denní klinkavé zvuky zvonků, neustávající, nekonečně trvající a nesou se do údolí, zvyšujíce beztak děsivou náladu chvíle.

Ze zkušenosti jest zinámo!, že některéj polohy kraje, tedy i osady jsou méně navštěvovány krupobitím, jiné více. Jsou i na pí. vsi v našem podhůří, kde pojišťovací společnosti stanoví si i vyšší taxy pojistné. Proudy mraků chodí takřka svými ustálenými cestami. Narazíce na některý vrchol neb hřbet horský, rozčísnou se. změní směr a tak osadu minou. Jest znám dále úkaz, že spíše potluče v dolině než na horách. Lid, neznající tyto fysické pochody, přikládá zvonění tento odvratný účinek a usuzuje, že třeba jest jen voliti ke zvonění pravý okamžik a pomoc jest jistá. Zvláštní důvěru klade pak v dobrotu zvonku a pojme víru v jeho působivé kouzlo.

Jest zajímavo poslouchati tyto názory lidu na základě jejich mnohaleté zkušenosti a seznati domnělé příčiny zdaru neb nezdaru. Kteréhosi dne červencového1, asi koncem války zvonili dlouho proti mračnům v Ouhřicích; aspoň po celou hodinu zněl úzkostlivý zvuk zvonku a nesl se daleko do údolí. Druhého dne táži se pastuchy ouhřického, pasoucího stádo ovcí po svazích Vyšoháje, nepotlouklo-li u nich, když tak silná mračna nad Ouhřici se stahovala? »Tady ne,« praví, »my máme dobrý zvonek na ně. Začne-li se včas (zvonit), když mračna přilehnou, tak je to jistý, hned se r olezenou.« Tehdy potlouklo něeo dále v dolině, Ouhřice leží vysoko^ pod temenem Vyšoháje (821 m).

I v nedaleké Doubravě zvoní snad doposud na mraky, rovněž i v Hor. Kozlí a v Pecnově. V Mejkově zvonili také. Víska leží při samém hřebeni horského hřbetu, chráněna jsouc od západu vyšším temenem Bělečského lesa (912 m). Asi r. 1912 celá vesnice lehla popelem, i se zvoničkou, a zvonek její se rozlil. Chválili si ho: »Ten starý zvonek byl proti mračnům, nový, neví se ještě, jestli se osvědčí. Nebyl ještě svěcený, tak se na něj teď nezvoní. Zlé mraky přicházejí od Volyně, ty potlučou.« (To jest od severu, odkud mají sem spíše horským sedlem přístup.)

V Bělěi, vesnici, jež má proti druhým osadám tu zvláštní polohu, že ležíc vysoko na úbočí lesnatého» hřbetu zrovna proti severozápadu obráceném, tedy proti zlým větrům nijak není