stanoviska náboženského, ježto obřady v nich pokládány po rozumu víry křesťanské za památku sv. Jana Kritele. Badatelé moderní vykládají obyčeje svatojanské za zkomolené přežitky pravěkých obřadů pohanských.2)

Staré doklady i posavadní lidové obyčeje svatojanské souhlasně naznačují, že pálení ohňů v čase, kdy křesťané slaví nyní památku sv. Jana Křtitele, dělo se v dobách pradávných na počest posvátného ohně, na počest slunce.

Tu byly hlavně dva důležité momenty, kterých si člověk, žijící v přírodě, třeba byl na primitivním stupni vzdělanosti, patrně všimnul a takořka všimnouti musil — slunovrat zimní a slunovrat letní. Ve věnci výročních obřadů lidových druží se podnes hejno pestrých květů lidového podání zejména k jmenovaným dobám, k slunovratu zimnímu (vánoce) a slunovratu letnímu (památka sv. Jana Křtitele). Obřady napověděné, od-myslíme-li si rázovité příměsky bájeslovné, charakteristické pro jednotlivé národy, jsou celkem obdobné a sobě podobně.

Jde nám o- ctění slunce při slunovratu letním. Sepp,3) Mann-hardt,4) Cortet5) a Ferd. v. Andrian-Werburg6) dokázali, že přežitky, s nimiž se setkáváme v lidovém podání evropském při slavení obřadů svatojanských, jsou úplně podobny pradávným východním i staroevropským obřadům na oslavu posvátného ohně, slunce, chystaným právě v tutéž dobu roční, kdy památka sv. Jana Křtitele od křesťanů slavena. Shoda až překvapuje. Ze zpráv Theodoreta, biskupa v Cyru v Syrii (století V. po Kristu)7) a jiných svědectví, pilně sestavených od jmenovaných badatelů, dozvídáme se do detailů, že pálení ohňů, skoky přes plameny pro domnělou očistu a ochranu zdraví, vodění zvířat přes plápolající hranici z; téže příčiny, obřady veselé s jásotem a plesem, byly po východě rozšířeny.

Přejdeme-li z východu do Evropy, k národům klassickým, překvapeni jsme v starověku týmiž skoro obřady, jaké podnes kolují v podání lidovém, ovšem v podobách za dlouhé věky přirozeně pozměněných a poněkud zkomolených, fiímské Palilie, jež Ovid (Fast. IV, 721—861) zevrubně a názorně popisuje, slavnost, kdy Římané věnci a svěžími snítkami chlév okrašlovali, za soumraku zapalovali obeň a honili stáda, přes hořící hranici, myli sobě ruce rosou (vivo rore), skákali přes oheň roznícený třením dvou dřev, a měli při tom veselé hodokvasy8) — a obřady svatojanské jsou tak iSobě podobny, že již staří poukazovali9) na vzájemnou jejich podobu. Pokud se týče Seků, vykládá Zonaras pálení ohňů v Carihrade za přežitky starořeckých obřadů.10) Obšírnou zprávu o svatojanských ohníchí zapsal ve XII. století byzantský nomophylax Balsamon.11)