Den sv. Jana. Křtitele. 371

nici nebo do oken. Při bouřce hází z nich. několik lupínků a květů do kamen a pálí, připojujíc modlitbu za ochranu. Dobytku nemocnému přidává z něho po kousku do žlabu. Kouřem % vénce svatojanského zapuzují ze stavení nemoci čáry.89)

Moravská děvčata opalovala o svatojanský oheň »koní martu« a balšínek; opalky házela na střechu, kde měli pacholka, »aby ich chceł«. Opálenou martu zasazovala též v zahrádce; na kterou stranu »sklapněla« (se naklonila), odtud přišel milý.90)

Nejasné již upomínky starodávných bájeslovných obřadů, spojených s pálením ohňů v čase letního slunovratu, dlouho se udržovaly v obyčeji páliti v ohni svatojanském buď zvířata (někdy za živa) nebo kosti, hlavy zvířecí.

Vykládá o tom Martinus Bohernus, že křesťané nemají o sv. Janě spalovati kosti, že to pohanský obyčej.91)

Ěadu dokladů snesl Mannhardt. Ve Francii upalovali za živa v ohni svatojanském kočky, někdy lišky. V Rusku házeli do kupalského ohně bílého kohouta.92) V Luchonu v Pyreiiejích podle zprávy očitého' svědka (díval se na obřad r. 1868) upletou z vrboví vysoký sloup, ozdobí jej listím a květinami. Do něho naloží látky zápalné. Je nesen v průvodu. Konečně na umluveném místě je postaven a do něho naházejí živých hadů, kolik jich mohli nasbírati. Muži a hoši podpálí sloup. Plameny vy šlehnou a hadi zoufale se svíjejí, snažíce se ze žáru uniknouti. Lezou ven ze sloupu, avšak upadají do ohně, v jehož středu sloup stojí.93)

Vedle toho svědčí jiné doklady, že páleny bývaly v ohních svatojanských kosti. Staré zprávy o tom zapsány jsou u Beletha (asi r. 1162), u neznámého spisovatele středověkého', a opakují se ve skladbách středověkých často'. Obyčej vyhlašují středověcí mravokárca za pohanský. Srv. Zíbrt, Seznam pověr a zvyklostí pohanských v 8. věku, 1. c, str. 95. V Durynsku podnes s jásotem házejí do plamenů svatojanských koňskou hlavu.

Podobá se, že upalování zvířat neb kostí souvisí s jiným svatojanským obyčejem, již uvedeným a doloženým příslušnými prameny, upalovati postavu lidskou. Jisto je, že přihrublý, necitný tento obyčej je původu pohanského, jak to vykládají již středověcí spisovatelé. Je to obyčej, obřad, jenž přesvědčivě potvrzuje, že obřady svatojanské původem svým sáhají do šera pradávných dob, do dob předkřesťanských. (Dokončení).