prodávaly i u kupců. Bylo to taktéž jedno odvětví domácího průmyslu venkovského.

Šel-lí venkovan, do města, nesl si boty na holi (selka na ruce nebo v košíku). Obuli se teprve před městem. Když se. vraceli, zuli se hned za branou. Ženy tento chvalitebný zvyk úsporný zachovávají na našem venkově dosud; muži již nikoli.

V zimě obouval Horák ke kožichu boty vysoké, holinky, ohrnovačky (shrnovačky či zahrnovačky) z kosí měkkých, jež se nad kolenem řemínky tivazovaly a potom ohrnuly — uherky, čižmy, faldovačky. Větší jejich objem vedle punčochy doplňoval se slamou, řezankou nebo plevami. Holinky bývaly i barevně lemovány a zdobeny ornamentem v kůži vyříznutým a barevnou koží podloženým. V leštění holinek si libovali.

Hůl pořídil buď doma nebo si ji koupil od cestujících Slováků moravských nebo u kupce. Doma, t. j. ve vsi, robily se lískovky, jalovcovky, trnovky (strupatice), sukovice, bukovky, klokočové i jiné. Lepší byly rákosové a španihelky. Mládež měla ráda lehké pepřovky.

Dýmky byly vždycky krátké a sluly miletínky, ulmaěky, vohybačky, porculánky, kolínka, hliněnky, zakuřovačky i jinak.

Když šel náš Horák do města na trh nebo v neděli do kostela, viděli jsme ještě na jeho levé ruce zavěšený slaměný košík, v němž nosíval na prodej vejce. Košíky byly okrouhlé, koží pošité, nahoře širší, s víkem, jímž bylo provlečeno ucho. Mnohé byly ozdobeny srdíčkem nełfe jablíčkem z kůže barevné. V městě jim říkali »umíráčky«. Snad, že se podobaly zvonku a na ruce se houpaly. (Obr. 9.)

Sukně. Největší rozmanitost byla v sukních; od chudé ka-nafasky až k nejbohatší sukni soukenné, hedvábné nebo brokátové. Šily si je ze sukna, plátna, kartounu, šerky (šorky), dy-kyty a p. Po domácku nosily nejvíce »modračky«, plátěné modré, bíle potištěné. Největší pestrost byla v kanafaskách, jež se nosí dosud, protože mnohé z nich pamatuji »tří kolena«. Také počet kanafasek býval v domácnosti znamenitý. Slyšeli jsme o bohatství v sukních, jéž šlo až přes číslo padesát.

Nejkrásnější bývaly v létě sukně bílé, plné »kanýrů« (ná-běrů) a vyšívané (dírkované) odspodu až k pasu. Podobně bohatě vyšívané sukně bílé nosily i menší dívky

Doima a do práce stačila často sukně jedna nebo dvě. Ale do kostela si jich navlékly na sebe třeba pět, že vypadaly »jako sudy«. (Bystrá.)

Nejoblíbenější bývaly »šorky« (šorka, šerka) všech barev, zdobené širokými brokátovými hedvábnými i sametovými pásy. Rozparek byl vpředu vlevo, kapsa vpravo. U sukní hedvábných a brokátových, byla celá přední část sukně, jež se zakrývala zá-