pomene ani čert. Zde moje ruka, chci vám býti přítelem, vám ve všem jíti na ruku. A až se tu jednou sejdeme, pak budete tu chován jako král a ctěn jako rodný bratr můj. Už od nynějška můžeme si tykat. Švandovi už nikdy bránit nebudem, by smích a radost v lidských srdcích rozséval. Dál jeho píseň v Čechách bude znít, vždyť před hudbou takovou se samo peklo pokoří. Však nežli na věky nás opustí, ať naposled nám ještě zadudá!.-.'.«

Závěr ve Strakonicích na rynku před kostelem. Lid modlí se dojemně: »Od zlého zbav nás, Hospodine, Bože zástupů, od zlého zbav naši rodnoix zem, od zlého vysvoboď svůj lid! Již dopit kalich hořkosti, a výkřik zoufalý lomcuje nebesy, kdo odvrátí zkázu, kdo zachrání vlast, kdo zachrání národ1?«

Děj dlužno posuzovati jako podklad hudební, přesvědčivě procítěný, důvtipně zosnovaný. Čerpaje z lidového podání o Švandovi a o Babinském, utvořil zdařile novou jásavou, vítěznou oslavu hudby české, domácí, dudácké, odchylnou od svého vzoru, od nesmrtelné skladby Tylovy o vítězném du-dáckém měchu, huku a piskoru Švandových dud.

S Tylovým »Strakonickým dudákem« často se stýká a ohlasem ozývá Weinbergerův »Švanda«. Již žehnání Švandových dud připomíná kouzlo, které dává víla Rosava do vínku dudám syna Švandy, zamilovaného do Dorotky hajných, vybízejíc lesní panny: »Dechněte mu v jeho dudy svoje sladké zpěvy...« Nevinná nevěra Švandová v Tylově skladbě a v nové opeře, Dorotčin žal a pak smír, horoucí láska a sňatek, mají vzájemné obdoby a stejně na konec dojímají nestrojeným citem a vítězstvím proti zlobě. Záměnou Kalafunovy těšivé písničky opakuje Babinský (bezděčná pocta J. K. Tylovi, skladateli národní hymny »Kde domov můj«): »Dorotko Trnková, milenko Švandová, neplač pro něj. Abysi neřekla, zajdu si do pekla, přivedu jej...« A což tklivý závěr, kdy celé divadlo radostně vzpomínkou na žaly a trudy Tylovy Dorotky zajásá houpavým nápěvem dudácké písně staročeské: »Na tom našem dvoře, všechno to krákoře ...«

Tedy otiskuji článek z časopisu divadelního a přikládám dvě písničky znárodnělé o Babinském, složené od písničkáře a flašinetáře Františka Haise. Výslovně připomínám, že tu neopakuji z knihy svojí »Hrály dudy« dějiny dudácké hry u nás, ani neopakuji rozboru pověstí, jak vznikla zkazka o Švandovi dudákovi (Jakub Malý) a Tylova hra »Strakonický dudák«, jak o tom všem i s doklady o dudákovi, hudci, okouzlujícím hrou zázračnou, počínajíc 16. stoletím (Tobiáš Mouřenín), s doklady z doby probuzenské i s doklady z básníků novodobých vykládám v knize »Hrály dudy« i v dodatcích, otiskovaných