ská vytvořili si báječnou postavu bohatýra, junáka svobody ze zbojníka, loupežníka. Nebyl Janošík bojovníkem svobody, zastáncem lidu (jemuž ovšem štědře přál a štědrou rukou na svých hýrivých zábavách při gajdech, dudách, dukáty a tolary rozhazoval). Nebyl Janošík obráncem pravdy, práva, mstitelem křivdy. Lid (jako u nás Babinského) nepovažoval ho za zločince, loupežníka, za lotra, nýbrž za chytrého, lstivého svého přítele, dobrodince, který nenáviděných vydřiduchů, zpupných a bezohledných pánů pronásledoval a lidu zuboženému přál, pánům, chamtivcům bezcitným bral, chytře, dovedně, a lidu dával. Srv. můj obšírný výklad s hojnými doklady v Českém Lidu XXVII. 234 ad.

Právem přirovnávám Janošíka slovenského k českému Ba binskému, jenž se sám chlubí v opeře Weinbergerově: »Žije kdesi v hloubi lesů tajemný loupežník, ten bohatých je postrachem, však chudý vzdá mu dík. Neb loupežník chudině vždycky přál, bohatým bral. Slabých se vždy ujímá a křivdy mstí odvěkých práv, zmučených žal, k odboji burcuje zdeptaný dav a proti pánům pochodeň vzpoury nese tak dál...«

Babinský přispívá na pomoc Švandovi, kde by Tylův dobrácký Kalafuna, přecitlivělý primarius ze Strakonic, nestačil. Vycvičený ve lsti a v krádeži vykrade klenotnici rozmarné královny (korunu, žezlo, říšské klenoty, pohár). Vrátí Švandovi ukradené zázračné dudy, jež strakonickému mistru dudákovi odcizil černokněžník. Při veselé popravě odsouzeného Švandy zamění katovi popravčí sekeru za koště. Před popravou vyžádal si Švanda, aby směl zadudati na své dudy, ztracené domnělé dudy. Babinský provází dudáka a pak ve zmatku a reji všech tancujících kouzlem Švandových dud, uprchne. Švanda znova ztratí svoje dudy, když se proklíná, čertu oddává a čert popadne Švandu i dudy a odnese do pekla. Babinský pospíší do pekla a tam je vítán jako mistr a vládce, jemuž se pekelný hejtman uctivě a služebně hlásí. Babinský vyhrává na čertu Švandovu duši zapsanou peklu a v mariáši vyhrává Švandovy dudy, když se čerti přesvědčili, že jim Babinský vykradl všechny klenoty z pekelné klenotnice. Čert hořekuje: »Tak jsem prohrál všechno všudy, peklo, poklad, Švandu, dudy... Tak už nemám nic, docela nic! Půl pekla fuč! Klenoty? Fuč! Švandová duše? Fuč! Dudy fuč ... jaký pak jsem to teď vlastně satanáš?« Babinský: »Nuž, brachu, nenaříkej, vždyť mne přece dobře znáš. Bohatým beru, chudým dávám, bohatému čertu jsem vzal, chudému vracím... Ponech si svou půlku království, zpět si vezmi všechny statky své, jen zlata část si nechám pro chudé.« Všichni (v uctivém úžasu): »Toť Babinský!« Čert (s pohnutím): »Ach, vzácný pane, tolik šlechetnosti vám neza-