prací z sebe vyháníme a tomu odpíráme, to zase v sobě skrze tanec vzbuzujeme. Taková divadla mysli žádost velmi množí a zapalují.. .

Tanečníci se"vymlouvají: když to pán, kněz, primas, purkmistr, rychtář činí, mohu já také, neb oni mne učí a to ukazují.

Již slyšme o zpěvích marných a hudbách jim podobných. Spí-vání i hra na instrumenta jest dvojí: dobrá i zlá.

Dobrá věc jest zpívati. Bohu poděkovali, jeho chváliti, jiné k tomu ponoukati, i při tom zpívání při poctivých hodech může se instrumentův pěkných, libých požívati.

Druhé zpívání i hra na instrumenta, ta jest naskrze zlá. Nebo na jiného není takové nečisté, stydké zpívání i hraní, nežli nástroj ďábelské chytrosti a ponoukati. Tudy zajisté ďábel, jako ony vo-chechule mořské, uzpívajíce lidi, k bujnosti zapaluje a ponouká . . . Bezbožné pak ďábelníky zvou, po nich se ptají, jakž jich dosti na slavných hodech, svadbách, bývá, zvláštní znamenité platy mají, žádných pro ně peněz, nákladův nelitují . . . Nebo když jest hudec (kterýž se na to vydal) pobožný, každý mouřenín může býti bílý a pěkný. On musí sloužiti z peněz každému, musí uměti, co ďábel složil, hráti, čemu ho naučil. . . Nehaním, netupím, zpívám veselého, pobožného, chvalitebného. —

,,Za Svobodu", obrázková kronika osl. revolučního hnutí na Rusi 1914—1920, vydávaná s bohatým obsahem a hezounkými obrázky od legionáře Otakara Vaňka, Praha (III.,Chotkova 14) v čísle 25. až 26. z dubna 1928 na straně 783, uveřejňuje zajímavý obrázek primitivního větráku na Urale o 6 křídlech, lopatách, který zásoboval legionáře moukou. Za účelem srovnávacího studia zaslouží větrák, aby obrázek jeho v Českém Lidu byl uveřejněn. Redaktor Otakar Vaněk rád vyhověl žádosti redakce Českého Lidu. Redakce i podepsaný za tuto ochotu upřímně děkují. Obrázek viz na str. 268.

Svátek lidu československého v Praze v květnu 1928. My staří pěstitelé národopisu československého, kterým se ještě před několika desítkami let, dostávalo posměchu, úšklebků, že sbíráme lidové podání, že studujeme kroje a výšivky, že budeme choditi v koženkách a šeřkách po Praze, že pro samý „svéráz" nejdeme s pokrokem lidstva moderního atd. atd. (viz moje obrany v Českém Lidu proti výčitkám o „národopisném sentimentalismu", o chabosti