diné obmysly provésti, to skrze tanec svede. Mnohá panna nezná jruhého, on jí zase, osoba osobu, tu se seznámí v řeči, vposuncích, jako jiskra k ohni až do zapálení. — Srv. Zíbrt, Jak se kdy v Čechách tancovalo, Praha, 1895.

Že se proto i mordové dějí, když jedni nad druhé v tom se vypínají, když jedni druhým v tom ustoupiti nechtí. Tu dosti zjevných příkladův mezi prostými i vysokými atd., tomu dáš každý za pravé. Že jest tanec zlé užívání mysli, rozumu i oudův, jest věc zřejmá. Nebo člověk tu vyražen bývá z dobré mysli i rozumu, mnohý křepčí, zapomíná na Boha, na sebe i na bližního, dělá se tím, čím není, vysoce o sobě smýšlí, má za to, že mu to sluší, a že to jest věc znamenitá, ale kdyby sám na sebe pohleděl, zavřel by oči, zanechal by toho jelenům a laním, kterým to přirozeně sluší. Mnohý tu skáče a křepčí, ale v práci se sotva ohejbá. Mnohá se k tanci ufifluje, oblize, přifermežuje, ale v práci čerstvá co kráva na ledě.

Mravokárce dělí tanec na: 1. Jeden prostý, že by měl býti k pohlaví ženskému přináležející. Jako když panny s pannami tancují, ženy-« ženami toliko. 2. Mužský, když toliko muži, a ten opět dvojí jest: a) Městský s nějakou vážností a ten poněkud že by mohl trpěn býti, nežli jiný hanebný, b) Sedlský, při kterémž se mnoho jinších způsobů ukazuje; nebo on nohy divně zdvihá, rukou šermujíc, křičí a výská. 3. Lidí urozených tanec jest také dílnější od obojího. Oni mají v tom divný řád, kterýžto se také naposledy vobrací rovně jako mezi sedláky v neřád ... 4. Naposledy tanec smíšený, obecný, v kterém ďábel v kole stojí. A tu každého nastrojí, vokolo točí, k sobě bočí, na jiného sočí, až summou všechněm tanečníkům svým zacpává uši a zaslepuje oči, tak že tancujíc, nevědi sami, co dělají ...

Původ tance? Jest sám ďábel, který takovými hrami svými mysl lidí porušuje a ke vší nešlechetnosti přivozuje. Jiní vykládají, že tanec jest od pohanů Hetrušků (Etruria), kdež nyní Vlaši bydlejí, kteříž toho bláznovství, kejklířství dosti umějí a tomu se hned z mládí učí a není pochybná, že jeden druhým toho dodali. . . Nějaký Stefanio první, togatus, vzáctný měšťan a radní, tanec začal... Již pak dále od Římanův k jiným národům to přišlo, jako i masopust bezbožný, od kteréhož my nechceme upustiti, jako by v něm co dobrého bylo . . . Byl také u pohanův jiný tanec, kterýž sloul jejich jazykem polemikon (válečný). Takový byl tanec nařízený pro čerstvost těla. A ten tanec vlastně přináleží k mužskému pohlaví, kteří se válečným věcem vyučovali, aby napotom v boji toho, kde potřeba káže, užívati uměli. Nebo tehdáž neměli těch nástrojův válečných, fortelův, jako nyní, ale čerstvostí, mečem proti sobě kopím bojovali.

Náš tanec ouklad jest a pohoršení, netoliko skákajícím, ale i na to se dívajícím. Nakažuje, ano i zapaluje srdce lidská a což s mnohou