Přítel můj drahý Petr Guth, ústně i v časopise staral se, aby každá obec aspoň jeden výtisk Českého Lidu odebírala do spolkové knihovny, když už ne jednotliví sousedi. Dnes bohužel v seznamu předplatitelů Českého Lidu, až na čestné výjimky, nenašel jsem skoro žádnou obec čsl. Baráčnictva.

Proč to píši při oslavě Petra Gutha? Petr Guth porozuměl, že český člověk, ať jakéhokoli stavu, povolání, rád se pobaví po česku. Všechna ta moderní hesla, všecky ty podivné i nezřídka pošetilé —ismy, odsouzené na kratičký život jepic pouhých — zaj dou, přejdou a přežijí se, ale lidové podání československé je přetrvá. Vždy jsem se rád a hrdě hlásil k původní myšlence Petra Gutha, který říkával mi a napsal rozmanitými varianty: Může-li česká veřejnost trpěti zábavné spolky nazvané: „Vousáč", „Hacašprnda", „Brundibáři", „Kosové", „Mikulící", ,,Lavor", „Ámrhele sardele", „Za rohem", „Bařtipáni", „Šupáci", „Po konci furt" atd. atd., jak se tyto družiny a spolky vtipně i nevtipně jmenují — proč by nezámožný venkovský „baráčník" nemohl dáti jméno družstvu nadšených, obětavých sousedů, seskupených v obce baráčnické, kteří místo splátek na sumu, za kterou se pak vystrojila společná večeře pro členy sdružení, platí do pokladny, aby o Mikuláši a o Vánocích-byly děti z obce baráčnické poděleny šaty, obuví, knihami, škol nimi potřebami a pamlsky, — aby děti v území menšinovém měly svou školu., svého učitele, svoje útulky a záštitu budoucího studia i učení řemeslům — aby sousedé baráčníci a jejich rodiny měly zaručený přiměřený kapitál, do tisíců jdoucí na pohřeb nebo v případu peněžité nesnáze.

Komu tato ušlechtilá snaha, komu tato nehlučná vlastenecká obětavost, bez bubnu reklamy, tiše po desetiletí věnovaná národu československému, překáží? Koho znepokojují tisíce a tisíce, sebrané při provozování starodávných zvyků, zábav, obřadů, na úlevu nouze, na ošacení a vzdělání českých dětí, na vydržování škol pro dítě české, na pohřebné v smutné chvíli zármutku nad drahým zesnulým, za nepatrné příspěvky členské?? Co je tu slávy v novinách, co je veřejných chvalozpěvů za štědrost, udělí-li kdo několik korun na podobné účely. Tady Baráčníci (a většinou nejsou to boháči, zámožní kapitalistę nebo oplývající přebytkem peněz; rekrutují se ze řad řemeslnických, živnostenských, v poslední době také z kruhů jiných), bez reklamního křiku a bez vychloubačnosti týden po týdnu, měsíc po měsíci, ze svých příjmů a výdělků skrovných — ukládají dobrovolné daně na šlechetné svoje podniky dobročinné,

Tady jsou zbytečné a nespravedlivé jizlivé posměšky, velko-panské ohrnování rtů, nedůstojné úšklebky a jedovaté urážky Čsl. Baráčnictva, těch Baráčníků, kteří plní program, jak jej stanovil Petr Guth. Nikoho se nemíním dotýkati, ale podle pravdy uvádím,