domů s balkonů třepetají praporce v barvách Čsl. republiky. Oltáře prostince upraveny, na př. kříž -kamenný před Grandhotelem ověšen obrazy svatých a okrášlen bučinami. Máječky březové, jež tvoří hlavní výzdobu u nás v Čechách na Boží tělo, viděla jsem jen v kostele, zatknuté u lavic. Jinak »breza« venku, u oltářů, nahrazena všude bučinami. Čechovi, uvyklému na útlé, bělavé štíhlé břízky božítělové, působí sytá zeleň bučin a mohutných haluzí dojmem cizokrajným.

2. Pohled na Trenčanské Teplice od Skalky. (Foto: arch. Vaněk, Praha.)

Cesta od hlavního oltáře v kostele ke čtyřem oltářům na ulicích a náměstích poseta celými trsy »margaretek« (kopretin). Na chodnících shromáždili se lázeňští hosté, bez rozdílu národnosti a náboženství, s obnaženými hlavami, pozorujíce, jak průvod již vychází z kostela.

»Procesia tunajší« (zdejší) neliší se a přece se liší od našich průvodů božítělových. Koná se podle katolických předpisů pro obřady na Boží tělo všeobecných, avšak má svoje rázovité zvláštnosti. »Ticho, ticho, procesia už idě ...«

Rozhlaholily se zvony. V čele nesou muži těžký kříž kovový, kolem něho dvě »zástavy« (korouhvičky), za nimi zbožný lid, osmahlé, typické obličeje, svalnaté postavy mužů, záhy zestárlých žen, v řadách po 4 až 6. Vedle nich pěkně urostlí mládenci, děuky (děvuchy) šumně vystrojené, s kyticemi, voničkami v rukou.