sladěné v libý souzvuk, přerušovaly obsady a pobožností u oltáře.

Když duchovní v lehkém dýmu vonného kadidla žehnal slovenskému lidu, klečícímu, zbožně dojatému, vychovanému v starých tradicích náboženských, nikdo z přítomných neubránil se tklivému dojmu, při pohledu na upřímno*u zbožnost.

To všecko s malými změnami, s jiným ovzduším a s jiným jevištěm, znal by čtenář z cech z vlastní zkušenosti, ale scházel

4. Kroje a typy z Trenčanské Teplé. (Foto: »Tatra«, Trenčín.)

by mu národopisný pel u skupin lidových, oděných národními původními kroji zdejšího kraje a okolí, který dodával průvodu božítělovému v Trenčanských Teplicích rázu zvláštního. Praha jásala radostí ve dnech svatojanských nad účastí lidu slovenského v malebných krojích, který si vykračoval za pochodů domácí svojí muziky po ulicích pražských, seskupen jsa v čety podle obvodů. Byl to krásný, úchvatný pohled... Ale — když jsem viděla božítělový průvod v Trenčanských Teplicích, viděla a cítila jsem hned rozdíl. V Praze připadalo mi to, jakoby prosté květy polní, luční a lesní, z okolí, kde vyrostly, kde načerpaly pestrých barev a přirozené vůně, byly přesazeny do zaprášených ulic velkoměstských s hukotem vozidel s lomozem a shonem pospíchajícího lidstva, s pronikavou »muzikou« aut, motocyklů atd., zakouřených ulic pražských... Tady, v Trenčanských Teplicích, působilo vše dojmem nezkaleným, přirozeným.