vochli řebiky — tak mně stály. Eozsvítil sem a bylo jakorát dvanáct hodin.

Hastermant. (Vodník). To dyš sem šel jennou z práce domu a dyš sem přišel tuhle na kraj háje, tak sem viděl člověka proti mně jít nahoru. Měl černý kalhoty, a černej kabát a velkej klobouk, až měl uši zakrytý a u kabátu měl tak dlouhý rukávy, že mu jen nechty vyčívaly. A spolu sme se sešli na potkání, že sme Jmohli do sebe derknout a dyš sem se mu kouk' do voěí, tak neměl žánnej nos — a hubu sem mu taky neviděl. Ale já mu: »Dobrý jitro« dal, ale von mně ani nevotpověděl; byl sticha. Bylo to asi vo půl pátý ráno. Dyš sem byl vod něj asi na rřicet kroků, vohlíd sem se po něm, neviděl sem nic. To je jistá prauda. Dyš šli lidi do vápennic, vidívali ho taky často na mostě stát. To šel tak rovně, rukama ani nehnul, jakoby je měl přivázaný. Tomu může bejť dobře šest let.

Strašidlo. Tamhle ve Lhotě se to stalo. U Hořenckejch měli takovou břízu jako sud a u ní byla stunnice a polle ty břízy jezdil dycky dvanáctou hodinu večír na žebrinovým voze chlap bez koňů nahoru a dolu. Tak na něj číhali mnohokrát. Síákej Bulušek si set u ty břízy a čkal, až vůz velle pojede. Ten to ale zpozoroval, že tam za břízou někdo číhá, zavadil podvozkem vo břízu, že se hned zvrátila. Bulušek ale eště měl dost ducha a řek': »Dyš's porazil, nech ležet!« Ráno, dyš tam lidi přišli, bříza ležala.

Návěští. To já málo věřim, ale něco přec. To- dyš mně maminka, nebožka, měla umřít, tak mě do postele třikrát něco, jako pěstě j uhodilo. A nespal sem. Eště sem se votočil, eřku: co chcete mámo? A vona spala. Druhej den ráno, v devět hodin, v neděli jakorát vo posvícení umřela.

Horlivý náš spolupracovník, Jan Vyhlídal, zapisuje v záslužné knize svojí: »Z hlučínského a hluběického kraje«, v Brně, 1927, str. 121, vánoční koledy z Hlučínska, připojeného po Světové válce z Pruska k Csl. republice z Hošťálkovic.

Hošťálkovice u Hluěína (asi 1200 obyv.) po převratu připojeny k naší republice. Osada tato úzce hraničila s rakouským Slezskem, proto g'ermanisace tak hluboko do ní nezaryla své spáry.

Uchovaly se v ní staré zvyky a obyčeje i z těch dob, kdy ještě pan rektor Herrmann chodili po koledě. Koledy, které