tyto návody praktické a rozesílal hned a každéíniij kdo požádal. Přiznávám se, že někdy vyžadovala tato ochota mnoho ztraceného času a že někdy musila ustoupiti vážnější a důležitější práci jiné, naléhavější. Ale nešť! Käd jsem posloužil. Proto jsem uvítal s radostí žádost p. Ing. Jana Kutiny, abych mu d,;l do jeho sbírky »Besední porady«, tyto nachystané návody a pokyny, že Je po nich poptávka, že je otiskne a tak učiní přístupnými veřejnosti české, pořadatelům zábavných večírků, národopisných besed, koled, jesliček, masopústních mumrajů, pomlázek, obžinek, posvícení atd. atd. atd. Mám hezkou hromádku těchto návodů, programů. \ršecko původní, upravené ode mne pro potřebu praktickou na jevišti, na divadle, na základě dlouholetých, důkladných studií. Troufám si ne neskromně, ale podle pravdy docela bez omluvy prohlásiti v jeseni života, zasvěceného jen a jen studiu života lidu československého, že moje výsledky tohoto studia jsou bez soutěže jakékoli a že jistě tyto odborné vědomosti i po stránce praktického provozování, kdybych jich tiskem budoucnosti nezachoval, byly by se mnou navždy pochovány. Aby bylo jasno: když píši přirovnávací vědeckou methodou o jednotlivých zjevech lidového podání, o výročních a rodinných slavnostech, o životě lidu československého, nevystihuje tento vědecký popis a suchá, chladná, odměřená forma vědecké studie to všecko, co jsem prožil sám, ve svém mládí, co v duchu vidím, slyším před sebou, co cítím v srdci, co v hlavě hýří a víří. Aby se pravý, nezkreslený obraz všeho toho zachoval, nejsa sevřen tísnivou formou odborné úsečnosti a často i nezáživné přesnosti, třeba to zobraziti a znázorniti živěji, malebněji a poutavěji, nejlépe v útvaru divadelního výjevu. Tam osoby hrající mají příležitost rozvinouti dále ideální svoje snahy, aby ty a ony zjevy, výjevy divadelní, přiblížily se k divákovi hezky jasně před oči, bez námahy a bez dlouhých širokých příprav, úvodův a učených rozprav. Jiní spisovatelé píší svoje paměti, já místo pamětí zobrazuji svoje zážitky a. dojmy přímo divadelní. Co ve sbírce »Csl. národopisný rok« píši, to všechno jsem prožíval. Koledou jsem chodil, bál jsem se Lucek, Barborek, Perucht, Ometaěek. Poslouchal jsem jejich mravoučné rady, přijímal od nich za to, že jsem se modlil, ořechy, jablíčka. Když jsem se nechoval dobře, podle jejich výslechu, byl jsem podělen uhlím, shnilými bramborami a vymrskán jejich metličkami. Jako synek šenkýřův podával jsem klibně pod plachtu máz piva a od babičky půl bochníku chleba a překvapen, rozeznal jsem v přítmí, že ta příšera, která nám dětem za mlhavých zimních večerů tolik strachu a hrůzy naháněla, byl vlastně pod plachtou »Mikátík«, »Honzík Mikátůj, jak přišel s vojariskou dras'ounskou čepicí