pastýřská trouba, nezbytný průvodce svatvečera. Její hřmotný zvuk zněl ozvěnou po celém kraji. Tak dojemně působil! ... Blížil se k nám. Brzo slyšeli jsme i hlas »vinšujíeí« pastýřovy ženy a za nedlouho zaduněly kroky k nám. »Pojďme, pastýř nemá zastihnouti nikoho venku, aby neměl k němu zlý duch moci,« pobízel mne strýc.

Zašli jsme tedy do světnice, kde byla již celá rodina shromážděna. Pod oknem se ohlásil ponocný silným troubením a po něm počala ve dveřích pastýřka: »Vinšujem' vám veselé a šťastné svátky, zdraví, štěstí a Boží požehnání!« Dostala kousek housky, několik ořechů a jabłek. »Zaplať Pán Bůh a s Pánem Bohem!« loučila se pastýřka. Pastýř zatroubil »na poděkování« a oba se vzdálili. Dříve ještě, než jsme zasedli ke stolu, připravila si teta všechna jídla, aby nemusila vstávati, aby jí slepice a husy dobře seděly na vejcích.

Sestřenice Božena přikročila ke dveřím, uvázala na kliku provázek a potom zastřela i okno, aby prý čert nemohl vejíti do světnice, ani se tam oknem dívati. Hoispodyně dala do polévky česnek, aby byli všichni účastníci večeře silní. Rozsvícena svíce a všichni za sebou utírali oharek. »Ať ji nikdo neshasnete! (napomínala). Kdo ji shasne, ten se nedočká za rok Štědrého večera.«

»II nás (pravila Madlena), než se sedne k večeři, stoupá každý na sekeru, na zemi, aiby neměl po celý rok bolavé nohy. Také si nikdo nesedne zády nebo čelem obrácen ke dveřím, protože potom má na něho zlý duch právo.«

Než jsme sedli k večeři, posunut stůl na světnici a všichni domácí, mne vyjímaje, šli kolem stolu a pohlíželi na svoje stíny. Teta Kateřina, sestra hospodyně, měla nejkratší... »A, (zvolala, A'idouc to), já umřu nejdříve, protože mám nejkratší stín!«

Konečně jsme usedli za stůl. Byl jsem již trápen notnou chutí k jídlu, protože jsem se postil celý den. V duchu jsem si jen přál, aby nebylo již žádného zvyku, ani pověry. Obava moje byla planá... Brzo kouřilo se na stole z polévky.

Při večeři před každého položeny peníze, aby se mu jich po celý rok dostalo. Sotva jsme usedli za stůl, běžela Božena, poodhrnula záclonu u okna a vyšla na dvůr a dívala se oknem do světnice, aby uviděla, kdo do roka zemře. Ten jest bledý. Po ehvilce se vrátila, ale neřekla nikomu výsledek svélio pozorování.

»Dobře, že není lichý u stolu (pochvalovala si hospodyně), jeden z nás by zemřel potom do roka!« Hospodyně sedla si na čepici, aby jí slepice dobře seděly. »Dala jsi do jídla koření za tolik krejcarů, kolik nás jest?«, ptal se strýc. »U nás (Madlena prohodila), dává se do jídla koření za dva groše.« »Dala jsem!« (odvětila hospodyně), dejte pozor, bude to pálit!«