Chytrák jeden přišel do města Delfu, chtěje Boha Apolóna pokoušeti. K tomu bohu lidé o tajné věci se utíkali a jako za hadače ho měli. I polapiv vrabce, v ruce jej pod sukní držel, a nedaleko od trínohého stolu stoje, otázal se Apolóna, řka: »Co v ruce držím, pověz mi, živé-li jest, čili mrtvé« a tak již sobě myslil: Řekne-li, že mrtvé, tehdy že jemu chce hned živého vrabce ukázati; pakli řekne »živé«, hned vrabce udávíc, chce mu mrtvého ukázati. Poznav Ajpolon opatrností svou chytrost jeho, řekl: »Jakž koliv chceš, příteli, tak učiň, na tobě to záleží, neb což máš, aby živé zachoval, anebť, jestli se líbí, mrtvé uká-zal.«

Rybáři vyšedše, aby ryby lovili, když čas mordujíce (unavujíce) se, nic nepolapili, velmi sobě stejskali a již pryč jíti se strojili. Mezy tím ryba, řečená Thymus, dosti od velikých ryb hnána jsouce, vystřelivši se z vody, do lodi jim skočila a tu vzavši, s radostí odtud odešli.

Nějaký člověk chudý, jsa nemocen, žádal bohův, aby ho pozdraviti ráčili, a za to že jim chce sto volův obětovati. Bohové, chtějíce ho koštovati, bolestí mu poulevili. On postav z nemoci, když volův neměl, lojových jakýchsi sto volův na-tvořil a na oltáři je na prach spálil. Bohové chtějíce se nad ním pomstíti, sen na něj poslali a takto pověděli: »Jdi na břeh mořský na jedno místo a tam najdeš athenienské tisíce.« Člověk ten se ze sna probudiv, s radostí a s chvátáním na místo ukázané odešel, hledaje zlata. A tu trefiv na mořské zloděje, od nich jest jat a již jsa jat, sliboval, že jim chce dáti tisícův eentnýře zlata, to jest šest tisícův zlatých uherských; oni jemu toho nevěříce, prodali ho za čtyry tisíce ortův, to jest za padesáte kop g-rošův českých.

Starý člověk nasekav sobě dříví v horách, na ramena ho nabral, jda pak dlouho cestou a velmi sobě stejskaje, umor-dovav se (unaven), složil se sebe ťy drva, a smrti, aby k němu přišla, volal. Smrt pojednou hned se tu kdes vzavší, tázala se na příčinu, proč by ji volati měl. Starý řekl, aby zdvihnoucí břemeno toto, na mně je vložila.

Když jednu starou ženu velmi oči bolely, privolala k sobě jednoho z lékařův a smlouvu s ním učinila, kdyby zhojil, že jemu chce dosti smlouvě činiti; pakli jí nezhojí, že mu nechce nic dáti. I přistoupiv k tomu lékař, líkařství jí dělal, každý den často přicházel, jako by starou líčil a jí oči namazoval, v tu chvíli pak, když jí oči namazal, pro mast nemohla nic zhola viděti, a on tehdáž, co mohl z domácího nádobí jejího, každý den vždycky při odchodu odnášel. Žena stará vidouci, že jí statku ubývá a to tak velmi, že prv, nežli on ji na ty oči zhojil, v domě by nic nezůstalo. Když pak lékař smluvenou mzdu míti