k sobě, řekl: »Dítky mé, jáť se již z toho světa poberu, vy pak na vinici kopejte, a dělajíce ji, mnoho na ní naleznete.« Oni pak domnívali se, že by někde skrytý poklad najíti měli. Po smrti otce svého všechnu vinici zkopali, pokladu pak nenalezli, kromě že vinice jsouce dobře vzdělaná, mnohem více užitku přinesla.

Mladej divokej bejk všemi obyčeji se protivil, rohy trkaje, jiha na sebe vložiti nedal, tak že mu sedlák pilou rohy uřezati musel, domnívaje se, že by tudy krotší byl a své divokosti zanechal, potom pojav ho do jiha, zapřahl, aby na poli vorai. Když se pak již rohami brániti nemohl, bil nohami. Nemoha pak pluhaře zadu rohami dosáhnouti, že daleko napřed byl, kopal a zemi s prachem nohami sedláku mexi oči házel. Sedlák vostřavša sobě zase prach z hlavy, řekl z pravého srdce: »Není div, že jsem od toho bejka přemožen; neb přirozenost jeho ze vší dobroty prázdna jest, protož nemůže on ani slovy, ani bitím k dobrému přiveden býti, toliko od samého řezníka musí zkrocen býti.«

Uhlíř podle jednoho knapa aneb soukeníka přebývaje, prosil, aby jinam se stěhujíce, spolu bydleli. Přijav to soukeník k sobě a rozumem rozváživ, řekl: »Já toho učiniti nemohu, boje se, což bych já zMlil, aby si ty toho nezčernil.«

Eybáři když sítí lovili a těžce ji táhnouce, radostí plesali a poskakovali, domnívajíce se, že by veliké množství ryb táhli. Když pak tu síť na břeh vytáhli a málo v ní ryb nalezli, kámen pak velmi veliký nalezše, rmoutili se a teskliti počali, ne tak velmi proto, že málo ryb vytáhli, jako proto, že naděje sklamala k vzetí toho, čeho' se nadali. Jeden pak nejstarší z nich řekl: »Medle, tovaryši, nelitujme toho, neb po veselí často zármutek se trefuje, tak i my, když sme prve veselí byli, musíme taky tento zármutek snésti.«

Člověk jeden, táhši do cizí krajiny, potom zase do krajiny své se navrátiv, v mnohých nebezpečenstvích, jak by se statečně bránil a udatně po mnohých krajinách sobě počínal, chlubil se. Potom také na ostrovu Rodizu, jak skákal, že mu tu rovnýho nebylo, kterýž by ho uskákati mohl. K tomu kdyby potřebí bylo, že těmi, kterýž při tom byli, toho dokázati mohl. I řekl jeden k němu tu s přístojících: »M-sdle, příteli, poněvadž to pravda jest, není zapotřebí žádných svědkův. Ej (tady) Rodiz, protož skočme!«

Jeden člověk jsa nemocný a zle se maje, odtušen jsa již od lékařův, k Bohu se obrátil, kdyby ho zase k zdraví navrátil, že mu slibuje, že chce sto volův obětovati. Když to uslyšela žena jeho, řekla, kde by je pak vzal, kdyby si k zdraví přišel? A on řekl: ?,Což ty se domníváš, kdybych já se zhojil a zase povstal, že to ode mně Bůh žádati bude?«