Tobě, ó Ježíši! navracuji duši, přijmi ji, svou krví obmej s ní poskvrny, nenech ji pro hříchy v mukách trpěti.

Maria, matičko, ach, přidej slovíčko1, přimluv se k Ježíši, by mou hříšnou duši skrze Tebe přijal k Sobě do nebe.

O svatý Jakube, můj milý patrone, u tebe mé tělo nech býti pohřbeno, až se skrze troubu zbudí zasej z hrobu.

Kostel sv. Jakuba v České Třebové, dokud se u něho pochovávalo. Zpívá se po cestě při průvodu.

(Pozn. redakce. Prosil jsem přítele vzácného, prof. J. Vy-cpálka, sběratele národních písní a tanců, aby mi poslal do Českého Lidu pohádky, věrně zapsané, s nářečím. Poslal mi r. 1895 k libovolnému použití tuto pohádku. Prof. Vycpálek poznamenal: Srov. O nejkrásnější Regině pod sluncem v Nár. poli. a pov. 30—38 (vyd. Slavie, tiskem a nákl. Koláře a spol. 1878) od Tom. Škrdla »od Tábora«. Trochu podobnou myšlenku má pohádka Jak. Malého: Tři holubice (Nár. bibl. seš. 288, sír. 98.) Vypravovala ji Marie Alvínová ze Sleinena u Rychnova n. K.

V městě Neapoli se to stalo; byl jeden král a měl jen jediného syna, jen jediného prince. Jednou mu přišlo, že musel do pole; a teď pěkně, co byl doma komorník, tak von mu povídal, dyby mu bylo někdy, tomu princovi, smutno, aby mu nebránil všude se podívat; jen do jednoho pokoje dyby ho pustil, že bude vo hlavu nižší.

Dyž tedy tomu princovi bylo smutno, tak von ho prováděl poušech pokojích a teď přišel k jednomu a von ho tam nechtěl pustit. Ale princ mu povídal, jeslí ho tam nepustí, tak že mu zrovna tu hlavu setne. A tak von si myslel: Mám umřít hned nebo pak, je to jedno.

Tak ho tam pustil. A von se kouk, vono bylo takovejch krásnéjch poltré po celým; ale přece jedno poltré, to bylo nejhezčí. Von si k němu přijde a povídá: Ty dybys tak bylo1 živo, ty bys bylo hodný k milování. A vona to byla krásná Helena a byla zavinšovaná, a jak jí šláh' (sáhl) na ruku, vona ho za ruku chytila, A teď on se lek' a trhá se jí, a vona mu povídá: »Mně se nevytrhneš! Mně se musíš zapřísáhnout, že do> dne do roka mě pudeš vysvobodit.« Tak se jí zapřisáh'.

A dyž pěkně král přijel domu, tak viděl na něm, že je tuze smutnej, a zrouna jak bleď. A zrouna si pomyslil a povídá