komorníkovi: Žesty ho tam pustil, do toho pokoje1? A von se mi přiznal, že musel, že by mu byl sťal hlavu zrouna, dyž by ho nepustil; tak že ho tam pustil.

Tak král mu to vodpustil. Ale sháněl učitelové ze všech stran, jaký měli řeči, aby jakýkoli řeči na světě jsou, aby to uměl, než pude vysvobozovat. Vona mu povídala, dyby se jako chtěl vyhnout, že ho bude pronásledovat; to že musí.

Tak si seď na koně, dyž přišel ten čas, a jel. A přijel na jednu hospodu právě vo polednách. Chodili tam študenti na voběd a jeden seděl u stolu takovej jako* drobet zacuchanej, a von ho pozoroval, jako že by byl nejučenější. Tak se ptal toho šenkýře na něj, toho hospodského, kdo je to. A von byl moc chudej. Tak se ho ptal, jesli by s nim jel! A ten hospodský povídá, že by jel dost třeba. Tak koupil koně a dal mu ušit šaty uový, aby měl radost, a jeli spolu.

A přijeli k jednej stodole, takovej, co sváželi obilí, a tam bylo rozházeného vobilí a šprcky (vrabci) to sbírali. A von se u nich tak postaví, ten študent, princ se vohlídne a povídá: Co pak nemíníš dál jet? Von povídá: O né! Ale poslouchal sem, co ty šprckové si tady povídají: Co pak si asi povídají? Jeden povídá, že ten sedlák musel bejt hloupej, že to skácel. Druhej povídá: Udělal nám dobře, jak se pěkně nazobáme! A tak princ byl jako tomu rád, že rozumí těm ptákům.

A tak jeli do večera. Přijeli do jednoho lesa, a ten byl tuze dlouhej, nemohli z něho vyjít, museli vostat tam na noc. Pod jedným stromem si udělali voheň, koně si uvázali a ten študent šel pro drobet dříví, kousek dál. A teď tam byli dva zajíci a jeden povídá: Kamaráde, víš-li pak, co novyho? Neapolitán-ského krále princ a z toho a z toho města študent jedou vysvobodit tu krásnou Helenu. Dyž voni jí nevysvoboděj! Sou tady v lese a přijde litá zvěř a je roztrhá. Ale dyby voni věděli! Tuhle malej kousek je poustevník, von by je rád přenocoval. Tak von ten študent se hned vrací ä teď mu to povídá, aby vod-vázal koně, a jeli dále, že tam nejni místo. A princ nerad, ale poslechl ho. A poustevník je rád přijal a ráno jim ukázal cestu, vyveď je, že tam budou vo mnoho dřiu, že přijdou k Černému moři a tam je jeho bratr, a tak aby ho pozdravovali, aby mu řekli,' že je ještě žiu.

No tak tam přijeli a von běži jim naproti a vitá je a voni mu řekli pozdravení a von je převez přes to móře. A když je převez', tak princ se ptal, co sou dlúžni? A von povídá, že nebere jinačí plat, než že si uřeže každymu pravou ruku a že si vycedí tři kapky krve, a to že je jeho plat. Tedy voni byli v nesnázi, jak to bude dál. Toho študenta to hrozně mrzelo. Tak ty