Můra v podání lidu na Benešovsku.

Co je dnes vlastně »můra«? Tažte se a vysvětlí vám to každý venkovan našeho kraje. A z mnohých v podstatě stejných odpovědí vyberete si asi toto:

Bludná duše žijícího člověka, která nedá lidem pokoje; chodí na ně vs spánku, dusí je a ssaje jim z prsu. Někdy z jednoho, jindy z obou.

. Můrou navštěvovaný cítí tlak na prsou, těžkosti v celém těle, nejvíce v zádech a hlavě. Očividným příznakem chodění můry jest naběhlý, mnohdy červený, ba zkrvavěný prs, z nějž můra prý ssaje. Postiženi můrou bývají lidé obého pohlaví.

Mluví se o můrách mužského a ženského pohlaví; »můry ženy« vyskytují se však častěji v podání lidu, snad to nějak souvisí spíše s ženským rodem přeneseného jména tohoto obávaného »lidského upíra«. »Můrou« zove se zjev ten proto, že také jako' můra pouze za noci se objevuje.

V můru věří se jako v zjev nadpřirozený, a poněvadž se často mluví o jejím spatření, zahlédnutí, přičítá se jí taká jakýsi stín či nádech lidského těla. Její vzhled nikdo popsati nedovedl, říká se jen. o mlhavém stínu, mihnutí se a podobném. Duše člověka, jehož obočí jsou srostlá, totiž tak rozšířena, že se nad nosem sbíhají, jest prý můra.

Pravím »prý«, poněvadž mi to každý z vypravujících uváděl jen jako všeobecnou doměnku, vyšlou bezpochyby z určitého (!) přesvědčení se, že až dosud každý člověk, o němž bylo známo, neb se alespoň domnívalo, že jest můrou, měl obočí srostlá.

Ostatní, co tu uvedeno, tvrdili mi všichni vyprávěči i přes pokus můj, uvésti je v pochybnost, tak určitě a přesvědčivě, že jsem neomylně poznal, že tomu, co řekli, nezvratně sami věří.

Duše takového člověka opustí vlastní tělo za noci ve spánku a jde soužit jiných, nejspíše takových, na něž má vlastník její zášť, zlost aneb alespoň trochu »s vrchu«, jak se často říkává.

Viděli jste zajisté již někdy člověka, jenž má ten osud, že ho příroda obdařila větší troškou toho chmíří na čele, takže