má obočí značně rozšířená a tedy nad nosem se sbíhající. Úkaz ten jeví se téměř výhradně u lidí s temnou pletí a tmavými vlasy, již mají větší náklonnost pro vzrůst chmíří na celém těle, tedy vousů, obočí, chlupů atd. A představte si nyní výraz takové tváře, přes níž od jednoho spánku k druhému nad očima a nosem nepřetržitě jde černá čára, centimetr, mnohdy i půldruhého silná.

Obličej také není nikdy valně sympatický — třebas byl jeho majitel »dobrák od kosti« — neb jsou oči a jich bezprostřední okolí příliš zastíněny, temný, a výraz dobroty hledá lid instinktivně právě v jasném pohledu, v měkkých očích. Odtud také pořekadlo: Oči jsou obrazem duše.

Z přirozené tedy nedůvěry vzniklo snad podezřívání takového člověka z »chodění můrou«, zvlášť tam, kde jen podle zevnějšku se soudilo. Podezření pak vlivem času nepochybně zevšeobecnělo.

Člověk takový prý nemá o tom ani potuchy, že chodí můrou, ,a není radno a milosrdno, mu to říkat, neb se vlastnost ta pokládá za neštěstí. Není mu to také nikde — pokud jsem zvěděl — zazlíváno, není nenáviděn, jako spíše litována jen trochu obáván, aby snad z vědomého nepřátelství nevědomě v noci jako můra zlost svou na nepřítele si nechladil. Zvlášť více pověrčiví hledí s takovým dobře vyjíti.

Zajímavé podrobnosti a příznaky chodění můry najdou spíše místa a budou význačnější v rámci vypravování jednotlivých případů, než v suchopárném, statistickém jich vypočítávání, a kladu zde ihned vše, co jsem slyšel o můře od své babičky, na venkově sestaralé, a sice způsobem, jakým mi to bylo podáno a pokud jsem jej v paměti uchoval.

»Na starého Meliška chodí můra«, rozkřiklo se celou vesnicí, Nesvačilemi.

Panímáma Melíšková celá znešťastnělá běhala po všech sousedkách i chudých bábách a sháněla za dobré slovo i za drobet mouky, krupice nebo hrachu kde jakou radu, jen aby trpícímu pantátovi pomohla.

»Sekeru na noc do postele za hlavu mu dejte«, radila horlivě kmotra Kohoutková, »na mého muže začla, Pán Bůh nás rač chránit, taky chodit. Už byl celý rozlámaný, na prsou ho pálilo, v zádech bolelo, hlavu chudák jako cent (těžkou), nic nejeď, ráno vždycky vstal a říkal, že je tak schvácený, hůř než by byl celou noc dříví štípal. Až mi z toho* —¦ kmotra — ouzko bylo. A jen jsme mu dvakrát za hlavu na noc sekeru dali, jak by uťal. Jen udělejte jak vám povídám.«

Panímáma Melíšková, rozradostněna dobrou radou, uložila pantátu na večer do postele a sekeru mu dala za hlavu. Ale