ličkost. Nejlépe kousek božího dárku (chleba), trošku soli, ždibek mouky a podobně. Až pantátu začne zas tížit, dusit, ať se pamatuje, neusne a řekne jí: »Přijď si k nám zítra pro kousek ehleba« — neb soli, mouky, co mu právě napadne. A uvidíte, ta osoba druhý den k vám přijde. Vy ji vlídně přivítejte, pohovořte, oč vás požádá, dejte; ale ani slovem jí neubližte a o těch věcích ani neprohoďte. Jinak prostředek chybí a vy dvakrát chybíte. Nebo ta duše sama tak je nešťastná a vy jí hoře přičiníte. A dobrotou ji ukojíte, pomůžete. Ani lidem, kdo to je, se nezmiňujte!*

V noci, hned na to, starý Melíšek se opanoval a když ho začlo dusit, vyřkl s námahou: »Dojdi si k nám zítra pro chleba.« A tu noc spal už lehko! Dáno přišla do statku sousedka (měla též obočí nad nosem srostlá), zůstala státi rozpačitě a smutně u dveří. Teprv na přívětivé oslovení popošla do světnice a požádala o kousek chleba. Právě prý jim došel a má na nový sotva zaděláno, až k polednímu bude sázet. Panímáma Melíš-ková zakrojila do bochníku hodně spodem, chvílí pohovořila a sousedku pak až na zápraž provodila. Když se vrátila, zbožně se pokřižovala a vzdychla: »Smiluj se nad uhobou, Pane Bože!« A Melíškovic do smrti té sousedky nepověděli, kdo ta můra byla, a pantáta měl už vždycky pokoj.

Můj dědeček šel prý jednou, to< ještě za svobodna, s několika kamarády od muziky z Drachkova domů do Nesvačil. Bylo k ránu, as tři. hodiny, a jasno jakoi za dne. Najednou na půl cestě našli vedle křoví sedět Honzku Poupětovic. Zakymáceli jím v domění, že je opilý, ale on byl bezduchý. I pojala je z toho náramná úzkost a běželi úprkem domů s křikem, že Honzu Poupě ranila mrtvice. Když se poněkud vzpamatovali, vraceli se v ta místa, aby mrtvého třeba domů odnesli. Jaké však bylo jejich překvapení, když ho za vsí potkali, jako by nic domů jdoucího. A,měl taky obočí úplně srostlá; byl asi právě někde můrou. Ale ani slovem se mu O' tom nezmínili, nebo není dobře člověku vyčítat, co vědomě nečiní, a bolest mu tak působit. —¦

Můra má schopnost všelijak se proměňovat, když nemůže již zrakům procitnuvšího uniknout a se skrýt. Nejspíše v stéblo slámy, nebo v kousek dřívka, třísku a pod.

Kdysi chodila zas na Rezka, kováře v Tuchyni. Hodný člověk, ale od rány (už je taky chudák na pravdě boží). BaMčka ho znala, byla v Tuchyni jako holka tetě na statku k výpomoci. Můra ho začla trápit, a tu jednou jak se probudil, uviděl na Svrchnici kousek stébla nepatrně se pohybovat a pomalu s peřiny se sesouvat. Ze zlosti nad tím, že nemůže už kolik nocí spát, chytil stéblo, o němž prý věděl, že je můra, a přibil je za konec podkovákem na dvéře. A ráno našli jednu sousedku pólo-