běhla mezi tím ke blízké střeše, aby si též po zpátku vytáhla několik stébel z došků. I zde platilo o suda a lichá jako u louče. Veběhly do světnice jakoby nic. Hnedle ale přinesly vodu na mělké míse. Na vodu kladly skořápky z ořechů se svíčičkami. Voda se musila pohybovati, aby i skořápky se pohybovaly. Plo-valy-li skořápky k sobě a ťukly do sebe, dobrým znamením to bylo dívce i hochovi, že se za sebe dostanou. Neťukly-li do sebe, zármutek jim to zapůsobilo.

Nepovedlo-li se to, vzala nespokojená dívka vodu, nebo snad zbytek pomyjů na plotně odložených, vyšla s tím ven, aby to vylila. Při tom ale v duchu se ptala. Kde můj milý dnes, ozvi se mi pes! Musila ale být počestnou, nepoctivá-li by se, ptala, zlé by se jí bylo stalo. Jiná hned po večeři vyšla si ven a zatřásla stromkem, v duchu si říkajíc: »Třesu, třesu bez, ozvi se mi pes, kde můj milý večeří dnes. Mnohé se pes ozval hned, z čehož měla radost.

Byl konec všeho. Bozešli se, aby se strojili na jitřní. Dříve, než začala se dívka strojit, ustrojila si postýlku; pod hlavu si dala bochník chleba. Po jitřní přijdouc domů skroušeně se pomodlila, a prosila, aby se ji zdálo o tom, co na ní v roce čeká. Jiná si dávala pod hlavu do postele skořápky ořechu vlastním vlasem stažené, do kterých byla dříve vložila drobínek všeho jídla štědrovečerního. Co se ji pak zdálo, to se jí v roce vyjevilo.

Po mši svaté na úsvitě, přišed z kostela hospodář, odkryl nůž s houskou a chlebem a prohlížel jej. Byla-li rez na noži se strany chleba, tušil a předpovídal pohromu na žitě i drahotu. Nalezl-li rez na straně housky přepovídal s jistotou drahotu pšenice v roce příštím. Nenašel-li rzi, byl k očekávání rok úrodný.

Skrojek housky na noži snědl sám hospodář do snídaně, skrojek chleba rozdělil mezi ostatní domácí.

I zlatá prasátka o Štědrém dnu byla utěšenou pobídkou dětem.

Záhy z rána na Štědrý den, jinde na Boží hod, budíval dědoušek nebo babička vnoučata slovy: Děti, vstávejte, jděte, křičte! Hruštičky, křešnicky, švestičky, jablíčka a j. obouvejte se, bude zítra mráz. Neobujete-li se, posekáme vás.

Děti rychle vstávaly, na stromky tak volaly, při čemž běhaly po sadu a každého stromku se dotkly. Na konec ovázalo každé dítě jeden nebo více mladých stromků slámou přivlastňujíc si je tím. Dnes arciť žijeme bez pověr, ale tyto nevyhynuly dosud z lidu. Proto je ještě čas!