tislavska baladu »Keď sa Janko do vojny bral.« Toto podání její však není úplné; Medvecký uvádí ? ní doplněk ze Zívoaen-ska s poznámkou »Na Budjčke (Zvoleiisko) doplňujú.« Děvče očekává svého miláčka z vojny, ale marně. »Keď dva roky pre-čekalaj na tretí mu čarovala.« Tu se jí on náhle zjeví mrtvý, rozmlouvá s ní, naznačí jí, že na vojně padl a — o tom už vypravuje jen »doplněk« ze Zvolenská — »odvedie si ju do ríše smrti.« Je však otázkou, zda tento »doplněk« skutečně ? baladě »Keď sa Janko do vojny bral« patří. Úplné znění této balady známe už odjinud. Sušil ve své citované sbírce podává ji na str. 111. ze Strážnice a upozorňuje při ní též na Žeg. P. r. II. 37. Z podání Sušilova jde najevo, že u Medveckého je vlastně variant několika prvých sloh oné balady, kdežto v dalším vypravování se podání Sušilovo a »doplněk« ze Zvolenská úplně rozcházejí. Milá, nemohouc se dočkati svého Janíka z vojny, čaruje mu; tu se jí on zjeví mrtvý a rozmlouvá s ní podobně jako u Medveokého. Z rozmluvy té dívčina poznává, že Janko na vojně padl a proto na radu matčinu dává »zaňho slú-žiti mše.« A Janko se jí zjeví po druhé. »Jak měl kněz mšu dokonávat, on jí došel poděkovat: Děkuju ti moja milá, že's mia z pekla vykúpila.« Má tedy ona balada u Sušila docela jiné zakončení, než jaké jí dává v Medveckého sbírce doplněk ze Zvolenská. Domnívám se, že ten doplněk je samostatnou baladou či pověstí, jež připomíná pověst zaznamenanou ve sbírce Dobšiiiského (»Prostonárodnie slovenské povesti.« Ture. Sv. Martin 1882. Seš. 6., str. 23 nn. Citováno u L. Šolce: »Hlídka literární«, r oč. IX., str. 3ö9 nn.). Lid na Zvolenskú spojil patrně tuto pověst s baladou »Keď sa Janko do vojny bral.« Ü baladě té praví Medvecký na str. 7., že »je nemeckým Bürgerom pod menom Lenora spracovaná, ale akiste rýdzo slovenská.« Podobné však balady a pověsti, jež vypravují, že na vojně padlý aneb v cizině zemřelý milenec aneb bratr přišel si pro svou milenku či pro svou sestru, shledáváme téměř u všech Slovanů, ba skoro u všech Evropanů. (Srv. též baladu »Počujte panny« u Medveckého 17 a u Erbena 471): Umělecký motiv ten nezpracoval pouze Bürger. Pověst ruskou zbásnil Žukovský, pověst polskou aneb litevskou zpracoval Mickiewicz a konečně pověst českou v básnické roucho oděl K. J. Erben svou baladou »Svatební košile.« L. Šolc na uvedeném místě podává jakožto vlastní pramen »Svatebních košil« pověst slovenskou. (Srv. »Literatura česká XIX. století,« Praha 1903, díl II., str. 811—818). Co se pak týká Bürgerovy »Lenory«, je známo, že Bürger znal v Herderově překlade z Percyho sbírky podobnou baladu anglickou, a jak se ve svém listě Boieovi zmiňuje, pověst o Lenoře mu vyprávěla v jeho domě kterási dívka.